Spálený záda na štědrej den a San Andreas imaginárium

Pravidelným čtenářům, co měli opět trochu trpělivosti přeju tímto fajn Nový Rok. Mám za sebou prosinec, kdy jsem byl línej něco publikovat, neb přišel na mě cyklus sběru informací a uspořádávání myšlenek, který vždy musí předcházet umělcovo vyvrhnutí obsahu.

Vánoce jsem s kolegou strávil v autě, které nám bylo svěřeno za 400 dolarů na týden, abychom se dostali do Miami a trochu tam zablbli. Nechtěl jsem další rodinný vánoce.Můj bankovní výpis krásně dokumentuje celou cestou z Philadelphie, přes Washington DC, až dolů na Floridu  - začal jsem skromně, jídlo v černošských supermarketech FOOD LION v Severní a Jižní Karolíně přešlo v Mekáčky, Dunking Donuts a Subwaye v Georgii až k předraženému benzínu v Palm Beach na Floridě a panákům tequily na Miami Beach, o jejichž ceně se radši ani zmiňovat, leč bych se na toho barmana musel znovu nasrat (v Americe je tendence vám sdělit ceny až s účtem). Co už, jak říkám  - kupuj zážitky, jsou dobré.

Nemusím tady popisovat, jak dobře je na Miami. Mluví se tam převážně španělsky, atmem to připomíná jižní Evropu a už se ani nedivím, proč tam spočlo tolik prchlých miliardářů. Den před štědrým dnem jsem z tama odjížděl se spálenýma zádama. Víc než určitá místa ale cením cestu celkovou - ukázala nám hodně o Američanech. Najeli jsme tři tisíce mil za sedm dní, a viděli přehršel idiocie v podání řidičů (jestli si někdo pořád myslí, že se tady používají běžně blinkry, tak je dželen; souběžná jízda ve třech pruzích na dálnici taky žádný problém), ustrašenost a maximální lpění na sebevíc stupidních pravidlech. Předvedli jsme po evropsku porušení snad každého federálního zákonu - konstantní speedování, drunk driving, tired driving, texting driving a hlavně potulku (to je kdž spíte v autě). Policajti často někoho vyhmátli (týpka na Benjamin Franklin Bridge ve Philadelphii vytáhli z auta a rovnou zatkli, když jsem si to kolem prohrčel 160 km/h, přiliš zaujatý billboardem na Jardu Jágra), ale na nás si nepřišli, což je i tak trochu zázrak. Jestli se tohle ale rozhodnete někde vykládat, tak vím kde bydlíte. Myslete na to. Rádoby turistický fota z cest k náhledu zde (dostupný i těm, co nemaj xichtbuk): https://www.facebook.com/media/set/?set=a.1720358465772.51886.1742611790&type=3

Po návratu z Miami jsme strávili nějaký čas u rodin americkým kámošů a kámošek. Osobně jsem navštívil už hodně rodinných hnízd na základě různých příležitostí, takže mě málo co překvapí, nicméně, o poslední návštěvě tady chci trochu poreferovat. Vlastně se jedná o Američanku, která je dost v klidu, a starala se, abychom nebyli na Vánoce sami. Její rodina je klasická bílá rodina vyšší vrstvy, žijící v obrovském sídle ve čtvrti s obrovskými sídly. Tyhle rodiny se většinou vyznačují rádoby pohodovostí a dobrým vkusem (dům nádherný, to jo). Tyhle rodiny se ale taky vyznačují určitou formou rasismu, ke kterému nemají důvod - říkám tomu televizní rasismus. S otcem Rachel (tak se slečna jmenuje), sledujeme fotbal (americkej), on přepíná kanály a hledá svůj tým. Ptám se ho proč fandí tomuhle a ne třeba tomu druhýmu, na což odvětí "Tam ti mají moc černejch." Málokomu přitom unikne, že černí atleti dominujou těmhle sportům už nějakou tu dekádu, takže...? Máma Rachel je fajn, všichni jsou dobří křesťani, co chodí každou neděli. Jíme hovězí a dostávám otázku jaký byl trip do Miami. Říkám že fajn, ale protože jsme jeli bez gps, párkrát jsme se ve větším městě ztratili, či zajeli někam na předměstí, jako jednou ve Richmondu, kdy po mě chtěl nějakej černoch peníze, že nemá co jíst, a když jsem mu dal dolar, vytáhl mobil, zavolal si kámoše a odjel v BMW. Tak se dělá byznys. Ona se nesměje. Když jí pak říkám, jak jsme se omylem dostali v Miami do ghetta, který bylo jak vystřižený z GTA San Andreas (už vím, kde berou ty předlohy), vyjekne "blah, fuj". Dál už jsem mluvil o něčem jiným.

Fajn večer vyvrcholil jejím bráchou, kterej je u pobřežní stráže armády Spojenejch Států. V přátelském duchu říkal, že pravidla mu nařizují napsat na nás (a na jakýkohokoliv jinýho cizince se kterým přijde do styku) report svým velitelům. Každý detail naší konverzace a hlavně naše plány a názory na USA. Ptám se proč, když to zní jak praktiky KGB před 50 lety. Odpověď je u těchhle lidí vždycky stejná "It´s stupid, I know, but I just have to." Dolívám si sklenici vína a uvažuju jaký je tady pro lidi rozdíl mezi tím mít něco nařízeno a pak to doopravdy udělat, když tušíte, že je to tak trochu absurdní.
http://www.youtube.com/watch?v=02wB3om_Mbo