Úsvit amerických revolucionářů mého věku

Anders je syn slavného amerického sochaře, a taky týpek, kterej mě pravidelně obtěžuje dalším a dalším albem svých metalových projektů, ve kterých textově a především velice expresivním hlasovým projevem brojí proti americkému systému, vládě a jakékoliv formě oprese.

Sedíme ve školním autobuse, on trvá na tom, že tohle musím slyšet, a tak povoluju. Song nese titul, který se většinou od kapel tohohle ražení očekává - "Decay" (rozklad) a mezi várkou zvuků příbuzných zvracení rozeznávám poselství "their immense greed took your freedom away" (jejich nesmírná hrabivost ti vzala svobodu). Často se opakuje, že ONI jsou zlí a zodpovědní. Předstírám zájem, když se vyptávám, zda tím "oni" měl při psaní na mysli někoho konkrétního, jako Apple nebo snad jinou korporaci. Říká, že je to spíš jakože obecný, že prej vláda, systém a politici; že ti se všichni musí zapálit a že on je v tomhle radikální. Prostě protože nesnáší, když někdo někoho vykořisťuje a vykrádá.

Ona Radikálnost k poslechu zde (obsahuje i cover Smells Like Teen Spirit, samozřejmě nevykradenej):

https://www.facebook.com/thegunpowderkings?sk=app_2405167945

Můj fetiš v podobě zájmu o věci bizarní mě dohnal k poslechu všech čtyř songů. Toho dne jsem měl na úchylárny štěstí a Anders na mě naběhnul v jídelně, bych si přisednul k němu a jeho kámošovi, kterej má taky rád muziku co se s tím nesere. Vycítil jsem, že se dozvím možná něco konspiračního. Andersův kamarád přiznává, že se nemůže dočkat, až mu v březnu bude 21, protože se s dalšíma kámošema dohodli, že budou hrát Nintendo a kdykoliv někdo prohraje v Mario Smash Bros, bude muset vypít jednoho panáka a bude to mega moc srandy. Ptám se, proč to takhle nehrajou už teď. "Víš jak, nechci žádný problémy, nejsem ještě plnoletej," dostává se mi hbitě odpovědi.

Andersovi bude 21 až za hodně měsíců, ale vypadá to, že je jedním z pozvaných, protože říká, že na takové chvilky čekal zatraceně dlouho a chce si to užít. Panáky (a pěkně legálně) u videoher tady znějí všem lahodně. Nejradši by se prej opíjel už teďka a podporoval rozbroje v ulicích, protože jeho táta je koneckonců imigrant ze Švédska, kde to není pro sráče. Naléhám, že Amerika potřebuje, aby lidé jeho kalibru povstali, ale on tvrdí, že prostě nechce žádný oplítačky a problémy. On je prej spíš humanista a nikomu nebere jeho názory a rozhodnutí. E? E.

Mým nejoblíbenějším revolucionářem je tak Will, bývalý předseda klubu mezinárodních studentů, syn farmáře ze středozápadu, odborník na předválečnou politiku Německa, sociolog, filantrop, politický aspirant za Republikány, a zastánce ženských práv, který už má na sebe vyfasoval tři soudní zákazy kontaktu za stalking a obtěžování třech spolužaček. Měl jsem čest vidět Willa v akci live na podzim, když se plížil po knihovně za poslední ze svých obětí. Celému tomu předcházela série sms a mejlů, kde jí v němčině a finštině (Google Translator styl) vyznával oplzlou lásku. Dotyčná už neměla sílu reagovat, pravděpodobně proto, že si už kvůli němu jednou změnila číslo. Will tak dostal u regálu s časopisy pro ekonomy pár facek, slečna to nahlásila policii, a toto tak nějak předznamenalo Willův pád v čele studenstkých organizací. 

Will je navíc neuvěřitelně sociálně-ozvláštnělý člověk, který když mluví, tak dokáže nehýbat rty, a v koutku úst se mu tvoří pěna. To jest navíc předváděno v milimetrové vzdálenosti od vašeho obličeje, kam se naklání, aby mu bylo dostatečně rozumět. Proto slečna vyvinula nadlidské úsilí, když se rozhodla jej vytrestat dotekem. Před časem koloval školou jeho blog, kde vzpílal všem ženským bytostem poezií jak střihnutou z 19.století, ježto ho žádná nemiluje, a vyhrožoval sebevraždou a odevzdáním se do vln oceánu. Na stejný blog se pokoušel umístit video ze začátku zimního semestru, kde mě v češtině nutí říct "Smrt Wallstreetu, vole" (protože také nesouhlasí se současným stavem věcí v Americe), ale celé to pak shledal příliš protivládním a překážkovým pro jeho budoucí vstup do senátu USA.

Will se nyní věnuje svému fb profilu, kde v poslední době propaguje myšlenku feminismu a verbuje pravidelnými statusy k pochopení, že s ženami se musí jednat rovnocenně a ne jako s předměty. Will pro jistotu nepoužívá na sociálních sítích své pravé jméno. Před svým nástupem do politiky jsou tyto prý předmětem podrobného zkoumání. Dotyčný by mohl být snadno psychopat.

Jako bonus přikládám fotku jednoho ze svých obědů z minulého týdne. Jedná se o průměrnou americkou porci, kterou jsem se pokusil sníst, ale nedostal se ani do poloviny (dle amerického standardu chybí ještě desertíček, většinou kopec zmrzliny nebo cake či cookies).

Navíc to vypadá, že už o mě tady vědí. Když ti tvůj RA (resident advisor), kterého jsi v životě neviděl, popřeje všecko nejlepší, je to zlý. Ale vyhmátli pravdu, včera jsem opravdu měl narozeniny. O funkci RA coby práskače v americkém školství si povíme příště.

Chlapi, neházejte to zlato do země

Teplákoví lidé tvoří 89 procent mého amerického spolužactva. Mají striktní dress code, tepláky, mikinu a velkou kšiltku otočenou dozadu. Teplákoví lidé ví něco, co já netuším. Zjistil jsem to dneska v hodině "World Geography and Global Issues", kde se probíral dopad americké kultury na životní prostředí. Probíhá asi desátá minuta, učitelka zarytě popisuje, jak každá generace upravuje prostředí kolem sebe dle svých nynějších postojů a názorů na to, co je pěkné. Takže většina Američanů je vehementně pyšná na trávník před domem, který často hýčká pesticidy a postřiky tak, že půlka rodina má rakovinu. Tam, kde bývaly indiánské stany, stojí dneska cihlové baráky aka progres. V tu ránu se přihlašuje modrý teplák (na obrázku v světle modré čepici, civilním jménem Matt, stát New York) a pokládá záludný dotaz: "Takže to je důvod, proč je zlato v zemi?"

Učitelka nepanikaří. Polkne, než odpoví: "Když si postavíš dům, máš tam svoje věci, zlaté šperky, umřeš, a za 100 let ho tvůj pravnuk celý zbourá a postaví si vlastní. To zlato tam tím pádem zůstane a je v zemi." Myslím, že mi něco v Čechách zatajili.

Ponaučení - nenechávejte zlato v domě, když umíráte, dostáváte ho do země a přiděláváte lidem práci

Laskominy v krámě na účesy (intermezzo)

Něco je se mnou asi špatně, řekl by leckdo, páč nejštaštnější se cítím v tom hispánském holičství na Broad Street, kde se půlka kadeřníků snaží španělsky přervat tu mambu, co mají celej den puštěnou na plný koule, zatímco ta druhá ti s břitvou v ruce dělá na hlavě parádní kotlety a vykládá srandovní angličtinou džouky z nejbru, kde byste pravděpodobně bydlet nechtěli.

Opět je to jedno z míst, kde moc bílých amerických člověků nechodí, protože jsou posraní k smrti (a přitom je to v centru města, ha). Důvod je ten, že vedle vás (jako dnes vedle mě) může sedět někdo s teplákama proklatě nízko pod pasem; někdo, kdo si zaplatí za účes, schová peněženku, a bouchačku si strčí zase zpátky do tepláků, rovnou nad koule, což mě osobně přijde jako docela lehkovážná pozice. Bylo to taky poprvé, co jsem vlastně viděl někoho s pistolí na veřejnosti, a musím říct, že borec se rozhodlě nesnažil to nějak utajovat. V té době už jsem ale měl na hlavě účes, který by mě  pravděpodobně kvalifikoval do gangu mexických hombres, kde bych zářil jak omítka, takže místo čumění jsem zvolil úsměv, typ mi pokynul a všecko vonělo pohodou a přátelstvím. Opravdu. Nevím proč, ale myslím, že takhle vypadá život. Každý má rád svůj klid, a hispánci dvakrát tolik, takže být v pohodě a nesrat se do nich znamená očekávat otevřenost a pohodu z jejich strany. To je taky důvod, proč si teď v ruce obracím kartu se slevou na příští cut, kterej jsem od nich obdržel;proč je znám všecky jménem, a proč už mám i svýho osobního kadeřníka (jmenuje se Frankie Gonzalez, haha), kterej mě vždycky nakonec oholí i břitvou, a já nemám vůbec strach o život. Možná je to taky tím, že jsem zrovna dočetl krišňáckou knížku o reinkarnacích, co mi dal před časem táta, a tak vím, že tělo nemá až takový smysl. Brzo dostaneš další, netřeba se stresovat.

Imigranti, a hlavně ti pohodoví z jihu, jsou celkově mou oblíbenou komunitou, protože jestli je v Americe něco fajn, tak jsou to právě lidi, kteří přinášejí jiný, křupavě čerstvý přístup a náhledy na věc. Takže jakmile je ze mě bílej mexikán, jdu si dolů ulicí na oběd k Johny Sanchezovi, kterej pro změnu dělá nejlepší sendviče ve městě, dáme pár vět španělsky, on mi donese nejlepší bagetu mého života až na stůl, pořád se ptá, jestli pro mě může ještě něco udělat,a já vím, že mé další kroky ve věci hledání lidí musí vést do Mexika nebo Argentiny. Imigranti imigrantům! (kéž bych to uměl říct latinsky a vydávat to za moudro). Pojďme si třeba představit, že to bude "Immingranum Immigranis", a řekněme si to společně alespoň dvakrát před spaním - svět bude hezčí místo. A protože jste tuhle mezikapitolu dočetli jako grandi až do konce, odměním vás dementní fotkou dementa Juana Diega Santose, který má ale docela fajn, novej, 15-dolarovej účes.

Žínky a jiná stvoření malující úsměvy

Sobota mi vrátila špetku víry v Američany. V tom autě jsem byl já a tři žínky z Bostonu. Jeli jsme do klubu a kabinou putovala dýmka, která pravidelně končila v puse hlavní divoženy, jež neváhala dávat další a další monstro-bouchy. Ve zvodkovaných očích se mi leskly policejní uniformy. V životě jsem neviděl tolik policajtů kolem jednoho baru, ale ona nedbala. Rozjela se rovnou kolem hlavního vchodu, stáhla okýnko a pomalu vydechovala dým. Vyhulená hudba a vyhulená posádka, mraků tolik, že to o pár chvil pozdějc okomentoval černej prodavač ve Wawa (hyperbenzínka) slovy "Oh shit, that shit smells good," a spousta protáhlejch obličejů. Nestalo se nic. Odjeli jsme, a zatímco já oslavoval konec přizdisráčství v Pensylvánii, ona jen hlesla "I can handle a lot, you don´t know me, haha." Opravdu mi to udělalo radost. A rychlost taky nedodržovala. A navíc nás jelo 7 v malým Mercedesu, jo.

Dnes chci být pozitivní, a tak prostě budu. Všechno se vším souvisí - fakt. Starý pravdy, hodněkrát znásilněný, leč stále transcendentní, neustále mě překvapující. Na tý benzínce jsem neměl peníze, ale měl jsem dárkový poukaz na deset dolarů, který jsem den předtím dostal v práci od starší paní za to, že jsem natáčel školní basketbalovej zápas /natáčím je všechny a jsem za to placenej; když dojde na prodloužení a já musím zůstat dýl, nadávám česky do kamery, a pak si s každým třesu rukou a blahopřeju k výhrám/. Dala mi ten poukaz, protože byla nemocná a musela se na ten basket dívat doma na kompu /natáčení je k dispozici online/. Byla dojatá, že jsem jí to umožnil a já byl dojatej, že si toho vůbec někdo všiml, či dokonce takto ocenil. Takže najednou jsem měl za co si koupit bagetu, hallsky a čipsy,  po kterých odešly munchies a já už neměl potřebu kousat se do rukou. Tohle je obecná vlastnost dobře postavených Američanů - když mají prostředky a nudí se, většinou přijdou a  hmotně ocení i sebemenší blbost, kterou pácháte, a která nějak souvisí s jejich momentální náladou či fyzickým výskytem. Je to příjemný, haleluja.

Vzpomínám na Tracey Lopez, sakra talentovanou výtvarnici z New Yorku, se kterou jsem měl tu čest chodit na hodinu Afro-Americký literatury. Je jí už přes 40 a dodělává si titul. Na konci semestru mi jen tak dala obálku, ve který bylo velký vánoční přání s osobním vzkazem, ve kterém vyzvdihla můj intelekt (ona neví, jak dobrým performerem jsem, psem) a ručně vyrobená knižní záložka z ghanských skleněných korálků (odkud je původem její rodina), co nejsou nejlevnější. Rozsekalo mě to. Ne proto, že jsem pro ni samozřejmě na oplátku nic neměl. Poníženě jsem děkoval. Řekla, že tráví přiliš času v ateliéru, takže jí dělá radost rozdávat některý svý dílka, no, a taky protože moc Evropanů na vlastní oči neviděla. Kolika spolužákům jste v životě chtěli dát dárek čistě kvůli jejich prezenci po vašem spanilém boku, ha?

 Má naivita mi velí rozjet se a dozvědět se o lidech co to dá, takže jsem se přihlásil na březnový dvoutýdenní dobrovolnický trip do Newarku, New Jersey, kde je jedno z největších ghett v Americe. Budu tam pomáhat chudejm děckám na základce se školou, a spát zavřenej pod zámkem ve školní tělocvičně, protože údajně tam budu jeden z prvních bílejch lidí, co kdy v životě uviděj. Z toho důvodu prý není bezpečný, abych vycházel po večerech ven. Nic mi prej ale nebude chybět. Je to kec a zoufalý pokus opět jedince udržet v nějakých nesmyslných okovech tvojí vlastní "safety", jako si toho všímám od začátku. Všechno se děje pro tvou vlastní bezpečnost a když se s tebou Amíci loučej, řeknou hlavně "stay safe," jakoby tě měl někdo hned druhej den odkráglovat. Jsem taky jediný bílý člověk, který se na to přihlásil. Dobří katolíci radši zůstanou doma, v sejfu. Já rozhodně po setmění ven půjdu, i kdybych měl někomu prolízt melírem a utýct záchodovým oknem. Fetuju zážitky. Ale pšššššššt.

Tenhle člověk se navíc nejvíc zasloužil o fakt, že jsem začal postrádat rodný jazyk. Jestli máte rádi slovní gymnastiku, dejte si Geje ( i když si pohlídáte prdel, ukradne vám židli):

Halucinace na témata náboženská

Je jedna ráno a já čtu "The Gay Science" (jo, taky jsem si myslel, že to bude o něčem jiným, haha) od F. Nietzscheho. Důvodem pro rozjetí téhle četby je věta, kterou jsem zaslechl Nietzscheho říkat v jednom dokumentu - "God is dead." Tenhle příspěvek je dlouhej a tak trochu patos; pakliže čtete jen kůl věci, přestaňte číst TEĎ, budete se nudit.

God is dead. Přesně takovouhle odpověď jsem si, nezávisle na F.N., nachystal pro Patricka Steinemanna, známého z New Jersey, který mě na Silvestra pozval k sobě domů a cestou položil otázku v Americe docela častou: "Are you religious at all? Do you believe in God?" Řekl to takovým tím tónem, kterým si jen chtěl potvrdit svou domněnku, že jsem zvíře z Východu a neznaboh, protože jsem se chvíli předtím pokoušel u něj v autě otevřít láhev s pivem, za což se v New Jersey pomalu střílí do hlavy. Je jedno kdo, ale prostě nikdo v autě pít nesmí.V New Jersey je taky zakázáno mít doma vlastní rachejtle a ohňostroj, protože by vás někdo mohl vyhodit do vzduchu a pak ještě obvinit z terorismu. Potřebujete POVOLENÍ a průkaz. Mimochodem v Miami potřebujete i členský průkaz na vstup do gej baru /aby všichni věděli, kdo jste, když to ukazujete na ulici vyhazovačovi/. Vím to moc dobře, mě tam bez něj nepustili, i přes to, že si myslím, že bych byl uvnitř populární, i když jsem hetero.

Zpátky k příběhu - když to Patrick dořekl, slyšel jsem chvíli v hlavě hrát "Kdož sú boží bojovníci", než jsem ze sebe vyhodil těch pár slov. Bylo mi to vlastně docela líto. Nemyslím to, že jsem musel počkat s pivem až do baráku, jako to, že postrádám schopnost víry v něco nekonečně většího než lidská existence. Vlastně nepostrádám, jen tomu říkám jinak a v slovníku češtiny to taky najdete pod jinou instancí - smrt. Smrt je podle mě ultimátním cílem každé duše, která v ní vidí možnost nekonečného odpočinku. Tohle není halucinace, ale moje zkušenost s každým kómatem, do kterého mě dostal diabetes. To samý vám taky řeknou lidi co prožili klinickou smrt  - pomalé, krásné, jasné okamžiky, kdy odpočíváte a nepřejete si být rušeni. Pořád si vybavuju, že když mi tenkrát v sanitce klečeli na hrudníku dva lidi a rvali do mě injekce, vynadal jsem jim, že mě přitáhli nazpět. Smrt je pro většinu lidí velký problém a marginální okamžik strachu a zmatku, před kterým je může ochránit instituce typu církve, která tomu všemu dá rádoby smysl a připraví vystrašené členy k plavbě. Cítím se proto jako chodící reformátor. Jestli to jednou sám neskončím jako Hemingway, dokážu, že morálno (základní rozlišení toho co jo a co už je fuj) přesahuje rámec křesťanství a jde mnohem, mnohem hloub (God is dead). Tohle jsem ale Patrickovi vysvětlit nemohl. Bylo by to na dlouho a on by to stejně nechtěl slyšet.

Co jsem mu ale říct mohl, bylo to, že pochybuju o jeho církvi; respektive, že pochybuju o jeho znalostech církve, které se oddal - Moravian Church. Neřekl jsem. Cítil jsem se za to sám zodpovědný. Proč? Protože jsem zkrátka reformátor. O tom vám chci povyprávět tuhle pohádku. Doufám, že vás dostatečně zamrazí, jak všechno se vším v příbehu souvisí. Nuže:

Slyšeli jste někdy o Moravské Církvi, či o Moravských bratřích (anglicky Moravian Church)? Bylo nebylo, 18.listopadu 1695, se v Suchdole nad Odrou, na Severní Moravě (kousek od mého rodiště), narodil David Nitschmann, který když vyrostl, a pojal podezření, že hniloba vane z katolické církve, rozhodl se vstoupit do Jednoty bratrské (stejně jako Komenský) a něco s tím dělat. Protože v těch letech ale nebyla prdel nadávat jen tak katolíkům, začalo být celé reformační hnutí na severní Moravě tvrdě potíráno a malá komunita nasraných musela prchnout do Německa, kde jim byl ve vísce Berthelsdorf poskytnut azyl. Bylo jich 280 a věděli, že zpátky už nemůžou. Založili proto odnož Jednoty Bratrské a pojmenovali ji ze stesku po Moravě - Moravská Církev (Moravian Church). David Nitschmann byl roku 1735 vnukem J.A. Komenského vysvěcen na  prvního biskupa Moravanů.  Německo ale bylo Nitschmannovi a Moravanům malé a oni zatoužili šírit reformaci dál. Léta páně 1741 tak Nitschmann stanul na lodi, která ho o několik týdnů později dopravila do Philadelphie v Pensylvánii (dnes USA), kde se tento muž zasloužil o založení města Bethlehem (česky Betlém), kde pak později i zemřel. V tom samém městě právě teď sedím a píšu tenhle blog. Moravané tady od těch dob postavili hodně kostelů a jejich komunita má dnes skoro dva miliony členů. Uffff. Musím ale uznat, že než jsem sem přijel, nikdy jsem o téhle církvi doma neslyšel. Dole k vidění klasický Moravian Church kostel v Pensylvánii.

Ti kdo mě znají, vědí, že opovrhuju náboženstvím, které vyžaduje pravidelnou docházku do někam, aby se tam člověk musel hromadně poklonit něčemu. Nerozumím, proč by měla mít instituce či člověk (papež?) exkluzivní právo na komunikaci s bohem, stejně jako bych si nejlepší maso nešel koupit do Tesca, ale rovnou ke zdroji, na farmu. Proto jsem byl velice příjemně překvapenej krédem Moravské církve - nesrat se nikam, kde nás nechcou a nesnažit se nikoho konvertovat, kdo o to vyloženě nestojí. No dobře, oni to podávají více vznešeně, ale message je stejná. Pět předsevzetí této církve zní  velmi příjemně a celkově jak z jiný planety:

Simplicity (jednoduchost, prostost)
Happiness (spokojenost, štěstí)
Unintrusiveness (nevtíravost) - nehrnout se tam, kde jsou jiné kostely jiných církví)
Fellowship (smysl pro komunitu, dát se do pohody)

The ideal of service (šířit vzdělanost a pomáhat ostatním)

Může to sice znít jako hippies ze 17. století, ale radím přečíst si víc a vzdělat se minimálně zde:

http://en.wikipedia.org/wiki/Moravian_Church

V USA už znám hodně lidí vyznávající tohle náboženství, nejvíce asi pro onu pohodovost a nenucenost. Problém je, že polovina jich vnímá Moravu jako nějakou bájnou zemi (Atlantida), a ta druhá neví, že vůbec existuje. Jaké bylo pro mnohé překvapení, že můj původ je moravský, a že to slovo značí u nás národnost a ne víru. Američani vnímají totiž náboženství podobně jako zdravotní pojištění a vlastně všechno ostatní - je to hlavně produkt. A produkty se nakupují podle chuti a nálady, takže jsem poznal několik lidí, co byli katolíky, ale pak zjistili, že Moravian Church je víc cool a v pohodě, a tak tam prostě přestoupili bez toho, aby si zjistili alespoň onu skromnou třísetletou historii tohohle uskupení. Mě by asi třeba zajímalo kdo proč jak a kdy, než bych tam vlezl. Někdo tomu říká "church shopping", já to nepobírám a jen to podtrhlo to, co jsem si předtím myslel - organizovaného náboženství mi netřeba. Viděl jsem Metodisty, Luterány, Baptisty a já nevím, co všechno; pravda ale je, že jsem získal dojem, že členství je tu hlavně kvůli tomu nevypadat divně (v zemi, která má na bankovkách "In God we trust" by to divně vypadalo), než že by ti lidi byli doopravdy pobožnými.

Svou víru, že v Americe najdu něco super už jsem před časem ztratil, a tak už si jen sem tam pohodím hlavou. Někdy se podivím a hledám, kde se tu vzali ti fajn lidi jako Fitzgerald, Ginsberg nebo Kerouac. Nikoho takového jsem ale zatím nepotkal. Co mě ale doopravdy sere, je fakt, že jsme to dávno vzdali i doma. Já to vzdal, když jsem sem odjel. Chtěl jsem pryč a vysmíval jsem se všem odkazům, které mi moje země dala. Nedávno jsem se ale trocha napil, sedl si ke kompu, dal do sluchátek Mou vlast a otevřel stránky s českou historií. Není to jen o dobrodružství Davida Nitschmanna, který měl vizi a chtěl něco zlepšit, sakra je to o malém, ale velkém národě lidí, kteří se vždycky postavili proti těm, co se po nich snažili šlapat a něco jim cpát do hlavy. Měli jsme Přemysly Otakary; Jana Husa a Husity, co poslali vztyčený prostředník až papežovi, a nebáli se porvat za změnu k lepšímu; měli jsme Komenského, který postavil tehdejší koncepty vzdělání na hlavu, měli jsme hrdost a ostatní národy po nás hnětly moudra. Od Habsburků to ale šlo do hajzlu a my si celou tu věc s náboženstvím nechali znechutit do té míry, že za sebou už teď necháváme historii a cit pro to, jak věci zlepšit, jsou-li někým schválně znásilňovány. A to není dobře. Neříkám, aby lidi v Čechách zase začali věřit v Boha, protože toho jsme dávno nechtěně zabili , ale chci vrátit povědomí o dědictví, které prostě musíme posouvat dál, protože národy tupých lidí, jako třeba USA, nás potřebujou poslouchat. Tak třeba Amerika teď potřebuje naslouchat víc než kdy předtím, než tady vše zmutuje do obézních, mastných komerčních produktů pop kultury, která prostoupí existenci všech a vyprojektuje obří trubice s poloprázdnými a z kontextu vytrženými blitkami, které zaplaví hlavy generací, a ucpou poslední díry které by umožnily podívat se na dno souvislostí.  Husem a Komenským jsme je vybavili na několik stovek let, ale budeme brzo potřebovat další, kterýma zatopíme pod kotlem. Jinak dál uslyšíte o kérkách Ježíše na tělech magorů v uniformě armády USA, jinak vám bude dál zle nad zprávama z FOX News, a dál budete nadávat uniformnímu národu, který pomohl postavit nejeden imigrant z Čech, a který je možná předobrazem toho, jak to bude u nás časem vypadat. Na vlastní oči uvidíte jak jim náboženství poslouží jako prostředek pro legitimaci prakticky všeho, čeho si zamanou. Až pak budete vzpomínat, jak bylo krásně, když jste si mohli ubalit špeka na náměstí v Olmíku a nikoho to tehdá nesralo.

Spálený záda na štědrej den a San Andreas imaginárium

Pravidelným čtenářům, co měli opět trochu trpělivosti přeju tímto fajn Nový Rok. Mám za sebou prosinec, kdy jsem byl línej něco publikovat, neb přišel na mě cyklus sběru informací a uspořádávání myšlenek, který vždy musí předcházet umělcovo vyvrhnutí obsahu.

Vánoce jsem s kolegou strávil v autě, které nám bylo svěřeno za 400 dolarů na týden, abychom se dostali do Miami a trochu tam zablbli. Nechtěl jsem další rodinný vánoce.Můj bankovní výpis krásně dokumentuje celou cestou z Philadelphie, přes Washington DC, až dolů na Floridu  - začal jsem skromně, jídlo v černošských supermarketech FOOD LION v Severní a Jižní Karolíně přešlo v Mekáčky, Dunking Donuts a Subwaye v Georgii až k předraženému benzínu v Palm Beach na Floridě a panákům tequily na Miami Beach, o jejichž ceně se radši ani zmiňovat, leč bych se na toho barmana musel znovu nasrat (v Americe je tendence vám sdělit ceny až s účtem). Co už, jak říkám  - kupuj zážitky, jsou dobré.

Nemusím tady popisovat, jak dobře je na Miami. Mluví se tam převážně španělsky, atmem to připomíná jižní Evropu a už se ani nedivím, proč tam spočlo tolik prchlých miliardářů. Den před štědrým dnem jsem z tama odjížděl se spálenýma zádama. Víc než určitá místa ale cením cestu celkovou - ukázala nám hodně o Američanech. Najeli jsme tři tisíce mil za sedm dní, a viděli přehršel idiocie v podání řidičů (jestli si někdo pořád myslí, že se tady používají běžně blinkry, tak je dželen; souběžná jízda ve třech pruzích na dálnici taky žádný problém), ustrašenost a maximální lpění na sebevíc stupidních pravidlech. Předvedli jsme po evropsku porušení snad každého federálního zákonu - konstantní speedování, drunk driving, tired driving, texting driving a hlavně potulku (to je kdž spíte v autě). Policajti často někoho vyhmátli (týpka na Benjamin Franklin Bridge ve Philadelphii vytáhli z auta a rovnou zatkli, když jsem si to kolem prohrčel 160 km/h, přiliš zaujatý billboardem na Jardu Jágra), ale na nás si nepřišli, což je i tak trochu zázrak. Jestli se tohle ale rozhodnete někde vykládat, tak vím kde bydlíte. Myslete na to. Rádoby turistický fota z cest k náhledu zde (dostupný i těm, co nemaj xichtbuk): https://www.facebook.com/media/set/?set=a.1720358465772.51886.1742611790&type=3

Po návratu z Miami jsme strávili nějaký čas u rodin americkým kámošů a kámošek. Osobně jsem navštívil už hodně rodinných hnízd na základě různých příležitostí, takže mě málo co překvapí, nicméně, o poslední návštěvě tady chci trochu poreferovat. Vlastně se jedná o Američanku, která je dost v klidu, a starala se, abychom nebyli na Vánoce sami. Její rodina je klasická bílá rodina vyšší vrstvy, žijící v obrovském sídle ve čtvrti s obrovskými sídly. Tyhle rodiny se většinou vyznačují rádoby pohodovostí a dobrým vkusem (dům nádherný, to jo). Tyhle rodiny se ale taky vyznačují určitou formou rasismu, ke kterému nemají důvod - říkám tomu televizní rasismus. S otcem Rachel (tak se slečna jmenuje), sledujeme fotbal (americkej), on přepíná kanály a hledá svůj tým. Ptám se ho proč fandí tomuhle a ne třeba tomu druhýmu, na což odvětí "Tam ti mají moc černejch." Málokomu přitom unikne, že černí atleti dominujou těmhle sportům už nějakou tu dekádu, takže...? Máma Rachel je fajn, všichni jsou dobří křesťani, co chodí každou neděli. Jíme hovězí a dostávám otázku jaký byl trip do Miami. Říkám že fajn, ale protože jsme jeli bez gps, párkrát jsme se ve větším městě ztratili, či zajeli někam na předměstí, jako jednou ve Richmondu, kdy po mě chtěl nějakej černoch peníze, že nemá co jíst, a když jsem mu dal dolar, vytáhl mobil, zavolal si kámoše a odjel v BMW. Tak se dělá byznys. Ona se nesměje. Když jí pak říkám, jak jsme se omylem dostali v Miami do ghetta, který bylo jak vystřižený z GTA San Andreas (už vím, kde berou ty předlohy), vyjekne "blah, fuj". Dál už jsem mluvil o něčem jiným.

Fajn večer vyvrcholil jejím bráchou, kterej je u pobřežní stráže armády Spojenejch Států. V přátelském duchu říkal, že pravidla mu nařizují napsat na nás (a na jakýkohokoliv jinýho cizince se kterým přijde do styku) report svým velitelům. Každý detail naší konverzace a hlavně naše plány a názory na USA. Ptám se proč, když to zní jak praktiky KGB před 50 lety. Odpověď je u těchhle lidí vždycky stejná "It´s stupid, I know, but I just have to." Dolívám si sklenici vína a uvažuju jaký je tady pro lidi rozdíl mezi tím mít něco nařízeno a pak to doopravdy udělat, když tušíte, že je to tak trochu absurdní.
http://www.youtube.com/watch?v=02wB3om_Mbo