Vítám se zpět, bych podal zvěst o dalších toulkách bizarní americkou krajinou, které jsem podnikal v době své nepřítomnosti na blogu.
Měsíc duben je na bizarnosti velice bohatý. Oficiálně jsem byl atakován za své ateistické bytí a otázka mého morálního kódu byla nejednou položena na stůl, když jsem první dubnový víkend vypravil do církve Emanuelitů. Byla to má druhá návštěva církve mojí přítelkyně. Trvala na tom, že bych se měl alespoň párkrát zjevit, aby její spolucírkevníci věděli, co že jsem jako zač. Absolvoval jsem tedy dvě hodiny nedělní školy a další dvě hodiny kázání a chvalozpěvů. Myslel jsem si, že tu neděli přežiju tak jako předtím, počiluju někde v zadní lavici, počtu výběr z americké poezie, s nikým nebudu komunikovat, a hlavně = nežrat hostie. Jak domýšlivé! S příchodem kněze, co měl účes jak klasický jarhead či příslušník naprosto vymyté armádní jednotky, se rozjela vlna hejtu, na kterou jsem ani já nebyl očividně připraven. V rozmezí dvaceti minut jsem se dozvěděl, že homosexuálové jsou prasata, protože v Bibli o nich nic neví (implikace= Bible ví všecko); že studenti jsou amorální kreatury, co jen chlastají TEN alkohol a dělají bordel, a že v Evropě je naprosto legální potrat (a že Evropané pro to mají jakési racionální aka zbytečné zákony), což je ultimátní nechutnost (výsostný pohled na mě). Rozhlídl jsem se kolem. Všichni kolem mě všechno odkývali a ještě si přivykovali. Udělalo se mi špatně, protože jsem si uvědomil, jak vychcaným pastýřem tento vlk je. Taky jsem si všiml, jak se blíží k mojí židli. Zeptal se "Jaké je tvé jméno a co si o tom myslíš?" Řekl jsem "Andre", abych ho netrápil s Ř. Víc nic, protože jsem se soustředil, aby z mého pohledu pochopil, že ho za to ignoranství hodlám zabít. Třikrát se zeptal znova na jméno, aby z něj nakonec vypadlo "OK, vítej Adriane." To už jsem se smál nahlas. Nicméně, jak on pokračoval v rozsévání nenávisti proti nejrůznějším skupinám lidí a dovolával se zásahu pána, já už neposlouchal a řekl svojí přítelkyni, že je to idiot. Řekla mi, ostatně jako vždy když se v křesťanské církvi obnaží něčí demence, že je to jen člověk a dělá chyby, a že s ním nemusím ve všem souhlasit, protože je to velice obyčejný člověk. Co pak ale takový člověk má co dělat na vedoucí pozici kazatele, a co to vypovídá o osazenstvu? Jak může být někdo, kdo tvrdí, že ho vede božská ruka, tak skleněná hlava s přízemníma myšlenkama (a že je jich hodně) a oběma synama ve válce v Iráku? Chtěl jsem mu říct, že jsem moc rád, že tam jeho synové zabíjí toho zlého Boha nevzdělaných arabských lidí, a nechť okupační pěstí vládne Ježíš. Moji přítelkyni to ale udělalo velice smutnou, a tak jsem přestal.
Poslední dobou jsem načetl Roberta Ingersolla a sledoval výstupy Billa Hickse, což jsou podle mě dva největší američané a atheisti s velice dobrou logikou a neagresivní argumentací, která je k vidění u většiny křesťanů, když jsou zahnání do kouta. Pasáž o myšlence křesťanské spásy, kterou Ingersoll vnímá jako velice sobeckou, se mi natolik zamlouvala, že jsem si jí hodil na fejsbuk. O den později jsem atakován velice zapálenou znalkyní Bible pro neporozumění Boha (k tomuto citovala Římany 1:19), což prý zapříčinilo mé světské a přízemní smýšlení o světu. Hardcore protestanští kamarádi moji přítelkyni si mě odstranili z přátel (upřímně=dost se mi ulevilo), a prohlásili, že pro ní jsem nevhodný a mé myšlenky destruktivní. Stále si ovšem myslím, že záchrana určité skupiny lidí na úkor jiné skupiny lidí pod pohrůžkou nepřipojení se k určité ideologii je více než sobecká myšlenka. Více a více se však ukazuje, že zdaleka nejsem sám.
Výstup: Nejsem použitelný pro život v USA. Zklamání? Ba naopak.
Zptáky do školy. S příchodem jara si macatí hráči školního fotbalovýho týmu začali sundávat trička, případně neztráceli čas sprchou před odchodem na oběd. Jsem asi prokletý, protože si tito elitní tlustokožci nasedají vždycky kousek ode mě, a nutí mě poslouchat fascinující story jejich dnů (ale aspoň mám matro)- "Sup Brian. You fucked that chick last night? Dude. I´m like.. What a fuckin man, bro." "Yeah bro, you know." "Yeah, I know, right?" (tato sekvence prochází jako nápěvek mezi všemi účastníky konverzace). Následujou zvuky s vysokou hladinou kódování, kterému rozumnějí jen zasvěcení - teplákoví lidé a američtí fotbalisti. Čepku tomu nasadil ten upocenej borec v naprosto mokrejch teplákách (včera bylo kolem třiceti stupňů celsia), co si narval Ipod mezi nohy, a z prostřed tepláků se mu houpala sluchátka. To už nebyla dekadence, nýbrž nadkadence (nadhodnocená kultura dementních samců).
Co je fascinující na této globální americké BRO kultuře je jazyková unifikace (stačí cca 8 slov) a náchylnost k rychlému šíření. Představte si, že by se všichni muži ve vašem okolí špatně popasovali s macho kulturou, která pochází primárně z Jižní Ameriky, kde se takto utužuje loajalita vůči gangu. Všichni by začali chodit v širokých teplákách s čepkama nakřivo, tvářili se nejtvrději šovinisticky, a na potkání vás zdravili "Jak je, chlapáku? (sup bro?)" Vlastně to není vůbec nic nového. Američané se v absenci a neschopnosti vytvořit formu vlastní kultury chytají všeho, co vypadá dominantně, takže přejmutí postojů, které si přinášejí imigranti z Latinské Ameriky se zdá nevyhnutelné. Machismo je konceptem, který se prezentuje jako mužská sexuální dominance ve společnosti. Muži v ní mají obrovský a téměř nekontrolovatelný sexuální apetit, jemuž žena, jakožto objekt tohoto pudu, nemá nárok zabránit. Je to prastarý mix křesťanstkého elementu kazajícího poslušnost ženy vůči muži, naředěný velkým egem. Rovněž se jedná o zdroj onoho hispánského stereotypu, že lidi z Jihu jsou horkokrevní a agresivní.
Americký broismus v praxi. K vidění párty oděv a košilová redneck konformita.
Co už Američané zas tak dobře neprokoukli je větší rámec a dopad na současnou společnost, která nereflektuje nic jiného než sociální nálady v osmdesátých letech v Argentině. Macho kultura a postoje totiž úzce souvisí s politikou a agresivními politickými režimy. Existuje mnoho paralel mezi fašistickým státním převratem, který v roce 1976 podnikla argentinská armáda vedená generálem Videlou a současnou náladou v USA. Nervozitu stejně jako tehdá tam tady startuje ekonomická nestabilita a hledání viníka. Tam to onehdá schytala Isabela Peron, prezidentka, která prý byla moc křehká, tady to brzo schytají imigranti, kteří prý dychtícím Američanům berou práci. V Argentině fašističtí lídři zakázali všechny politické strany ve stylu "my víme co a jak, Bůh nám pomůže", v USA si to pro jistotu rovnou natiskli i na bankovky "In God we trust". Fašismus se projevuje jako extrémní nacionalismus - mám sem opravdu dávat všechny ty fotky amerických vlajek, které jsou k vidění úplně všude a každý den? Pokud nevěříte, zajeďte si na Madison Avenue na Manhattan, kde visí více vlajek než v dobách francouzské revoluce v ulicích Paříže. Fašismus se projevuje nenávistí vůči lidským právům - v Argentině naprosto zdiskreditovány veškeré zahraniční humanitární organizace a feministická hnutí. V USA feministky k posměchu, plus bohatá historie vyvražďování a nesnášenlivosti minorit. Fašismus se projevuje obsesí s neviditelným nepřítelem a národní bezpečností- v Argentině k vidění koncetrační tábory pro intelektuály, studenty, levicové politiky, a vlastně všechny kdo jen špitli něco o režimu (kolikrát ani to netřeba); v USA se vytvořil kult teroristy a neustále se podněcuje strach z dalšího a dalšího možného útoku na zemi. Pro obě země platí, že prostí lidé jsou nabádáni nahlašovat kohokoliv a cokoliv podezřelého (minulý týden v New Jersey mi nádražní rozhlas řekl, abych personálu vlaku napráskal, když někdo třeba jen divně civí). U fašismu je k vidění nadvláda armády - v Argentině armáda svrhla třikrát po sobě demokratickou vládu, v USA jsou nejvíce respektovaní všichni, kdo jdou do válek (říkají tomu ultimate sacrifice for the nation). Příslušníci armády tu mají zadarmo školné, atrakce, vstupenky do všech možných institucí, levnější jízdné atd atd. Americký fotbal není nejsledovanějším sportem jen tak pro nic za nic. Proč? Protože prý nejvíce připomíná válku a strategický vnik na soupeřovo území. U fašismu je náboženská ideologie spjata s legislativou a státem samotným - v Argentině extrémní křesťanství, kdy intelektuálové zabíjeni jako "démoni a antikristi" jejichž smrt je žádoucí a beztrestná, v USA víra v křesťanskou nadřazenost světu (City upon the hill), odsuzování atheismu, a možnost oficiálně praktikovat pouze určité odnože křesťanství, bez možnosti prostě nevěřit (vzpomínám na instrukce pro děti ve školní družině v Newarku, kde jsem pracoval - viz obrázek níže). Dalším, ovšem zdaleka ne posledním symptomem fašismu jsou kontrolovaná média a chránění zájmu velkých korporací, což si myslím netřeba dále rozvádět, neb fakty jsou zjevné.
Výstup: Výstup: Nejsem použitelný pro život v USA. Zklamání? Ba naopak. Něco zlého se totiž v této zemi brzy přihodí.
