Thursday, October 27, 2011

Occupy Wall Street?! aka Co se bílí v mládí nenaučí..



Do Spojených Států jsem nepřijel prožít si svůj "American Dream", protože nic takovýho stejně ani neexistuje (zeptejte se v Ukrajinský čtvrti na Manhattanu), ale spíše observovat, jestli mi v mých prvních dvaceti letech života něco neuteklo - něco, co by mě mrzelo; něco, co bych záviděl místních lidem. Byl jsem děsně zvědavý, jak moc mě zabije New York, hned jak vystoupím z letadla. Zabil. Ale... trvalo asi měsíc, než jsem si uvědomil uvědomil jednu zásadní věc - Děkuju vesmíru za možnost vyrůstat v Česku.

Je to pěkně bizarní pocit ocitnout se v zemi, která má přes svou historickou nevyzrálost (300 let imigrace nepočítám jako dějiny), import veškerých světých kultur a hodnot, postavení vedoucí země v otázce svobody, demokracie, rodiny, církve (ještě před 50 lety tady party v bílých klobrcích honili černochy s vidlema po ulici). Města jsou většinou umělý, skoro bez duše (krom těch profláklejších větších metropolí), aneb jak říká jeden můj přítel tady "Everything is plastic, my friend; this is freakin´ Disneyland.." - plastový domky, lavičky, příbory, talíře, knír tvojí holky, a i domky mají plastový ploty. O víkendu tu v Bethlehemu proběhla demonstrace proti gigantickým korporacím (celonárodní projekt Occupy Wall Street) a můžu vám zaručit, že jediné provolání smrti Wall Streetu vás podle Patriot Act regulí pošle rovnou do lochu za vzpílání a ohrožování bezpečnosti USA. Stát vás chce totiž ochránit. Proti vám samotným. Ať to stojí, co to stojí. Na místě není vztek, zbyde vám už jenom pitomý úsměv a hřejivý pocit, že máte výhodu možnosti vrátit se do Evropy, kde to ještě tak v prdeli není. Lidi v USA začínají být bez peněz a hledají přičinu - teď chyby u velkých korporací, a až zjistí, že se vlastně nechcou vzdát sraček jako Ipod a dalších výdobytků jejich blahobytu, obrátí to proti imigrantům (už se tak pomalu děje - viz Tea Party Patriots, aneb spolek imigrantů běsnící vůči imigraci) a dál a dál.. S výsledkem podobným jako v Německu kolem roku 1938 (kéž by ne). Posledních pár dní jsem si poležel, něco se nachodil, pojedl sám se sebou a s mou německou frojlajn Sárou, a taky naposlouchal haldy dementních keců o velký korporacích. Cítil se unavený, vyšťavený nad nekonečně abstraktními pojmy jako friendship (poslední hodinu v americké literatuře jsme strávili diskutováním, zda je přátelství jen "a state of mind", či něco víc "real" - och), freedom, liberty, revolution, self-sacrifice, democracy, change a plno dalších slov, nad kterýma se dá v akademickém přítmí polemizovat, dokud se někomu nezačne chtít srát a nerozpustí mítink. Veškeré diskuze o tom, co by se s Wall Street mělo a co by se nemělo, zatím vedly do nikam. A myslím, že cílem ani není, aby někam vedly.


Odmítám se těch diskuzí účastnit a je mi jasný, že by to vedlo k jeskynnímu souboji prehistorických lidí se základními archetypy chování  - nejdeš s náma, jdeš proti nám, aneb každá má poznámka na radikálnější řešení by byla nařčena z mé negativity, nedostatku empatie aka "proč se neraduješ s tlupou? Buď happy a drž pysk."

Obyčejní lidé jsou tady, dle mého, docela lehce zmanipulovatelní (neochota kriticky uvažovat, všecko je jak má být), ale je jich na druhou stranu hodně, a to znamená, že čas od času se zjeví někdo s drýmem, přičemž na nějakou dobu nakopne věci dobrým směrem.

Jeden můj dobrý kamarád se domnívá, že Američané se stávají otroky vlastních věcí a systému, který si postavili.  Děsí ho to a brojí proti tomu. Já říkám - oslavujte a radujte se, neb toto je jediná cesta jak věci zlepšit. Beru hodiny černošské komunity, kterou sem Američané před dekádama zatáhli, aby se mohli naplno věnovat studiu Bible a nemuseli makat na plantážích (aka aby nemuseli dělat vůbec nic). Je zbytečné líčit, jaká pekla se tam odehrála (od znásilňování po lynčování a  amputace nohou, když otrok neposlech bílého), ale pomohlo mi to porozumět zásadní věci - bílí lidi jsou zlí zmrdi, kteří nikdy netrpěli (když pominu války, které si ale bílí stejně vyvolali mezi sebou). Černým otrokům bylo tvrdě odepíráno učit se číst a psát (Frederick Douglass, nejslavněší autor, který prchl z otroctví, byl mlácen za každý pokus o čtení novin), protože každá kniha a každá myšlenka staví cestu touze klást otázky. Pokud je něco, co Jižanští otrokáři nechtěli, pak to bylo, aby se otroci dostali k Bibli. Proč? Protože Bible je plná příběhů o útlaku a utrpení komunit, které to schytaly za svou soudržnost a víru; protože věděli, že by se v tom otroci našli a chtěli napodobit odchod za svobodou, jako když Mojžíš vzal svý lidi z Egypta (o to samý se pokusil i Douglass, ale napráskali ho). Byla to jen otázka času, než se otroci semknou, poberou Bibli a budou žádat základní element křesťanství - emancipaci, což se taky stalo. Bílí otrokáři se s Biblí ztotožnit nemohli, protože nikdy netrpěli - brali jen osekané, zmodifikované pasáže, které potřebovali pro udržení kontroly nad otroky - Otroci, poslouchejte své pozemské pány s uctivou pokorou a z upřímného přesvědčení jako Krista (Efézským 6-9). 

Domnívám se tedy, že zotročení je základní element uvědomění; někdo vás zatáhl do kouta, kde nechcete bejt, a tak začnete klást spoustu otázek, než dojdete k bodu zoufalství a agrese vůči utlačovateli. Tentokrát už to v USA není o Bibli, ale o korporacích a hoře peněz. Tohle to bude pro bílé Američany stejná lekce, jako pro černé otroky před 160 lety - vypěstovat komunitu se silnýma vazbama a přejít ponížení. A bude to taky stejně bolet. Get ready...

Jak to vidí mí spolužáci, kteří šli protestovat:



Sunday, October 23, 2011

How kůl je být cool_part two

Sociální interakce a mezilidské vztahy jsou v Americe extrémní fenomén. Alespoň pro mě. Stálo mě hodně sil a energie fabulovat, jakou vinu nesu na tom, že po dvou týdnech intenzivního bavení se s někým mě dotyčný třetí týden vyignoruje, či se tváří, že jsme se nikdy předtím neviděli. Američané jsou velmi přátelští a nápomocní, ovšem jen pod podmínkou, že se nebudete snažit jít hloub. Spousta lidí na kampusu mě zdraví, jako bychom spolu vyrůstali "Wassssup Andre, my man!" a dokonce mě kolikrát i obejmou. Jenže když odbočíte ze zaběhnutého schématu "How you been today buddy?" začnou být nervózní a vylekaní, začnou s klišé otázkama o tom, jak se vám líbí přednášky a škola obecně, a už ve druhé větě si nemáte co říct. Jde hlavně o ten pozdrav, ten musí vypadat cool, zbytek je vedlejší.

Je to smutný a já nemám důvod si tohle vymýšlet, stejně jako nejsem jediný Evropan, který vám tohle řekne.  Je to jako nestydatej návrh k sexu, který se nese v duchu fotbalového triku "pocem, kam deš?" Navnaděj vás k dialogu, a když začnete mluvit, zůstanou zírat a vy cítíte, jak napětí bere vzduch kolem (jedna slečna mě před výtahem zahrnula tisícem otázek, když zjistila, že jsem odjinud a zatímco já pečlivě odpovídal i na ty nejstupidnější "ne Česko není ve Francii", ona si beze slova odkráčela). Stalo se mi to s hodně spolužáky, ale i zaměstnanci jídelny, když jsem si s nima chtěl víc povídat. Otázky na osobní život a soukromí jsou nepřijatelné a mě fascinuje, jak dlouho asi a za jakých podmínek se tyhle povrchní, ale o to víc okázalé zárodky přátelství vyvinou v něco víc.

Během těch prvních tejdnů se mi taky přihodilo, že si mě začala přidávat hromada lidí z univerzity na fejsbůku s argumentem "potkávám tě ve škole, to je super," a hurá buďme kámoši. Což možná nezní jako špatný začátek (když si řeknete, že jsou asi stydlivý a takhle to má být načnuto), takže jsem přátelství několikrát přijal, abych zjistil, že když tyhle obličeje potkám posléze v reálném životě, ani mě nepozdraví. Ještě víc k popukání ale je pozorovat bandu Amíků, jak socializujou mezi sebou. Už jsem zmiňoval řecký život, a vracet se k tomu teď nechci, protože jsem včera opět potkal pár těchto fanatiků a mám na delší dobu dost. Takže  - když jde třeba skupina šesti Američanů pod 21 na vodní dýmku /pít se nemůže a tohle je jediný povolený úlet/, usadí se v hookah baru /bar s vodníma dýmkama, haha/ na zadky a místo komunikace mezi sebou navzájem vytáhnou svoje telefony a upínají na fejsbůček statusy o tom, jak jsou s kámošema na dýmce a jak moc "fun" tam zažívají, přičemž nezapomenou označit všechny ty dotyčné, aby fb kámoši viděli, že tihle lidi jsou fakt s někým venku a je to cool. Nevěřil jsem, dokud jsem neuviděl. Příležitostně se k sobě naklonili, udělali společné foto kolem stolu a zase hned šup s ním na fejsbuk, aby nikdo nezůstal na pochybách, že nelžou. 

Naučil jsem se už si neotvírat hubu, když mi někdo napíše, že se mnou chce trávit čas a pak, když se zjeví, vytáhne telefon a buď si první hodinu propíše s někým jiným, nebo rovnou furt někomu volá a pak řekne "sorry, musel jsem si to zařídit." Můžete si mezitím v klidu třeba poštrykovat. Jim je to fuk.

Naštěstí se vždycky najde pár duší, který jsou v pohodě a ochotný jít s váma do přáleství (nejen na FB), za což jim tímto děkuju.


Jan Ámos Komenský v akci aka škola hrou

Adaptoval jsem si za cíl osvětu amerického lidu a tak příležitostně vyučuji češtinu. Jsem totiž na univerzitě, která má za patriota J.A. Komenského, tudíž cítím potřebu osvěžit místním povědomí o jazyku, kterým otec vzdělávání promlouval ke svým žákům. Jak mi to šlo? První lekce byla úspěšná:

Friday, October 21, 2011

Ahoj, já jsem ZÁKAZNÍK

Opět vás zdravím a díky, že tohle čtete, pomáhá mi to a žene dál. Dneska chci trochu odlehčit, než se pustím do dalších sociologických analýz týhle společnosti (přístí díl bude šupa, aneb jak jsem černochy vyučoval češtinu), protože v této zemi je i dost o co stát, a já nechci své posluchače přivádět k věčnému padání čelistí (jsem poháněn spíše kulturním sarkasmem, a ne nenávistí), či je nutit myslet si, že se tady mám špatně. Skoro naopak. Mám svý lidi, se kterýma trávím čas a dnešek nese na zádech kupu radosti a pozitiv. Hned vysvětlím proč...

Zrovna jsem se vrátil z banky. A vy sakra dobře víte, co to většinou znamená (piss, fuck, cunt, bitches) v poměrech českých - zoufalost, stagnace, poplatky, šmélo a podezřívavý otázky. Když jsem vstoupil do banky tady s cílem vyměnit svůj šek za reálně šumivý zvuk a následně zřídit účet, nečekal mě za vchodem pitomý automat s číslama, ale hispánská paní plynně mluvící anglicky, španělsky a italsky. Zvolil jsem si jazyk, řekl co chci, ona poradila, usadila do křesla, a nasměrovala k další paní, která mě pak svým přístup úplně dorazila.Ona bankovní úřednice totiž přišla, nabídla mi něco k pití, sedla si jako starej kámoš vedle na křeslo a zajímala se, co všecko chci udělat, ale taky házela vtípky a celkově rozbila veškerou mou představu o kamenoxichtismu a nepřístupnosti úředníka, který jsem si přivezl ze země Franze Kafky. K jejímu stolu jsem jí následoval jako v mdlobách, opojen velmi příjemným pocitem. A show pokračovala...

Nejen, že mě paní celou dobu bavila a když zjistila, že mám cizí pas, tak byla i velice European-friendly, ale taky mi zřídila studentský účet (bez jakýchkoliv poplatků) na míru, ihned mi dala mou novou kartu, představila internet banking, ujistila se, že ho hned umím ovládat, vybavila šekovou knížkou a zahrnula dárky pro nové klienty (mám peněženku, dárkovou kartu, tričko, pytel na prádlo, který tady víc než ocením, balon a já nevím, co všecko) a popřála, aby se mi tu všecko líbilo. Kdyby snad něco nelíbilo, ať kdykoliv dojdu, že ona to zařídí. Díky tomu, že má naše škola s touhle bankou úmluvu, nestojí mě vedení účtu ani korunu, výběry z bankomatu zadara, internet banking zadara, poplatky nikde žádný - ráj? Odcházel jsem jako bych opouštěl dobrého přítele; jako vítěz a člověk, který má věci pod kontrolou (tímto posílám do prdele naši Českou Spořitelnu za tuny blbých keců a neochotu mi pomoct, když jsem si před časem nechtíc zablokoval I-banking).

Přístup "zákazník je bůh a nejlepší kámoš" se praktikuje v Americe všude, což je naprosto skvostné a bourající veškeré mé předsudky o prodavačích, co ti v Česku urazí pracky, když se dotkneš bot ve výloze. Nakupuju tady slušně a vždycky, vždycky je to víc než v pohodě. Když jsem šel pro košili, ujala se mě hned u vchodu mladá holka, co se mnou všecko prošla, představila se, zeptala se jméno (kterým mě pak až do konce vždycky oslovila), a radila s výběrem, přičemž i kriticky komentovala, co mi sedí a co ne (žádný mazání medu kolem huby aka "kup si tu dražší a nečum"). Když jsem šel pro boty na basket, seděl se mnou černoch a ujišťoval se, že všecko šlape; když jsem šel na burgra, dostal jsem na výběr ze tří miliónů přísad, druhů housek, pečiva a když jsem tomu hispánskému mistrovi na dělání masa řekl, že se mi líbí jeho přízvuk a odkud že je, dal mi přátelsky k jídlu drink zadáčo. Takže? Od USA dostává Evropa v tomhle směru těžce na prdel, a je fakt co dohánět (rozkrájet strnulost, přísnost, chladnost, a zakázat ženským, co to dlouho neměly, chodit do práce, ha).

Wednesday, October 19, 2011

How kůl je být cool_part one

Podle sociologa Petera L. Bergera, jehož knížku právě čtu, je člověk tvor sociální, který používá společnost jako štít proti chaosu, neřádu a šílenství, které by následovaly jeho izolaci od ostatních příslušníků jeho rasy. Ve zkratce tak vlastně vystihl zkušenost a přístup, se kterými jsem se zatím měl možnost setkat tady na univerzitě. Jak? Tak, že Američané socializují. FEST.


Základním kamenem jejich fanatické víry v komunitu jsou fraternities (bratrstva) a sororities (sesterstva), kde probíhá tzv. "Greek life" (život dle řeckých ideálů). Členové věří, že vstupem do těchto komunit získávají tajemné vědomosti, které jsou dosažitelné skrz variace rituálů a obřadů (kupříkladu jedním z nechutně známých iniciačních rituálů je sex s ovcí, který má pravděpodobně rozběhnout nový proud intergalaktických dovedností ve vašem mozku). Právě jsem se vrátil z jedné hodiny, kde má spolužačka, kněžna jedné ze sororit, vyprávěla jak kůl je být členem, protože tam děláte spoustu věcí dohromady, trpíte společně (pomlouváte všechny kolem opojení fake pocitem, že jste se dostali na vyšší úroveň bytí), ale bohužel víc říct nemůže, protože detaily jsou tajný a jen členoví vědí (interegalaktický mozky) vo co go. 
Minulý týden jsem byl se svým kolegou Čechem pozván na párty do jednoho z domů, kde bydlí takové bratrstvo. Nadšen a v očekávání, že budu osvícen, jsem naběhnul do sklepení kde sešlost probíhala, abych zjistil, že veškerý řecký život a hromada honosných slov slouží borcům primárně k tomu se tajně ožrat v baráku (ano, nikomu tam ještě nebylo 21), který jim dala univerzita zadarmo k následování bájných ideálů. V případě holek je tato budova nejčastěji využívána pro sex s co nejvíce spolužáky (ano, znova) , protože na kolejích se to hemží zvědavejma spolubydlícíma. Nejvíce fascinující je ale přijímací rituál do ženských společenství. Všechny se navlíknou do bílých šatů a balamutí jedna druhou, že jsou ještě nevinné panny (v obou smyslech) a přísahají se nebavit s krávama z ostatních sororit, protože ta jejich je prostě víc kůl.

Když nechcete zažívat opravdový "řecký život" se vším všudy, máte pořád možnost realizovat se v jedné z komunit na kampusu, kterých je tady tři zadky. Můžete být v cechu fanoušků Harryho Pottera a hrát každou neděli famfrpál (nelžu), pokud vám nevadí, že s koštětem budete jen běhat; můžete navštěvovat Francouzský, Německý, či Španělský klub, kde lidi řeší kulturní rozdíly; můžete být židem v kroužku Jewish Community, i když nejste žid (how cool is that, huh?); můžete být ve sboru, pokud vám nevadí legrácky Gay komunity (většina mužského sboru)  šahající vám semo tamo na prdel (jakože náhodou).Je prakticky jedno, co chcete dělat, ale musíte dělat NĚCO pro komunitu, ať už se tím myslí město či osazenstvo univerzity, abyste byli cool. Co když to dělat nechcete a raději zevlujete sám se sebou, zabořen do spisů filosofických či sledující vlastní cíl? Jste v prdeli. Vlastně nejen v prdeli - taky už nejste cool, jste jen divní.
.
Kdo není cool, je boring, a kde je boring, je alone. Kdo je alone, je frustrated, a kdo je frustrated, bere do ruky samopal a jde ukázat ostatním spolužákům, jak upřímně jimi pohrdá. A víte co? Já už se tomu tady ani tolik nedivím.

P.S. Koho by zajímaly poslání jedné z fraternit na mojí univerzitě: http://www.thetataudelts.org/delt-life/mission-values/    - jedná se o veliké myšlenky a božská proroctví.

Monday, October 17, 2011

Jeho výsost Hovno a úzkost po americku

Lokace: Bethlehem, Pennsylvania
Velitelský čas: 220
Započínám tento deník ve jménu Spojených států amerických, kterým tímto odmítám přísahat věrnost a u každé další hymny před každým lokálním zápasem v basketbalu se hodlám dál zplna hrdla smát.

 Už ses asimiloval? Už sis zvykl? Ptají se.
Asimilace v Americe trvá, není to bohužel otázka týdne jako spíš měsíců. Asimilace trvá, protože spousta věcí je jinačích a nejrůznější produkty této společnosti (hlavně lidi) neodpovídají popisům z příbalových letáků a turistických průvodců, co se dají koupit na letišti v Evropě. Bydlím v Pennsylvánii, ve městě Bethlehem, jehož název napovídá, že ho musela založit skupinka fanatických křesťanů (ano, bohužel imigrantů z Německa a Čech). Myslel jsem si tedy, že když se jedná o částečně českou záležitost (většina těch imigrantů sem přišla na začátku 20.století z Moravy za prací v železárnách), bude to všecko lehčí. Jenže hovno. Ano, hovno.
První kulturní rozdíl, jehož jsem si všiml byla právě jeho výsost Hovno a způsob, jakým se s ním Američané utkávají na denní bázi. Když jsem po svém příletu do nového domova s poklidem usedl na mísu, shledal jsem, že je něco jinak. Chyběla záchodová štětka, a mě přepadl pocit blížícího se průseru - jakože nebudu mít jak dát najevo, že jsem čistotný Evropan. Jenže pak jsem shledal, že voda v záchodové míse sahá až skoro do výšky k mému zadku a z nějakého důvodu se tedy bude jednat o takzvaný porod do vody. Přičítal jsem to náhodě, že se záchod tak najednou naplnil, ale když jsem spláchl, spustil se obrovský vír, který, podobně jako v letadle, doslova vysál obsah mísy do sebe a následně nádobu opět napustil pohodlně až pod okraj. Geniální.
Američané se neradi hrabou v exkrementech a už vůbec je nechtějí odnikud seškrabávat, a tak je každý záchod vždy plně napuštěn, a lord Hovno nemá, kde by se podepsal při své cestě za město. Štětek netřeba. Geniální.
Druhým šokem, který jsem tady utrpěl, bylo přecházení cesty (haha, ano, jsem idiot). Přechody nejsou značené tak viditelně jako u nás a většinou na nich nejsou semafory, prostě se přiblížíte a doprava začne zpomalovat a dávat přednost. Pro někoho, kdo na to není zvyklý, je to ale veleproblém, a tak jsem první dva týdny odhadoval, kdo by mě tak mohl chtít pustit a kdo ne, přičemž jsem skákal jako zkoksovaná gazela mezi auty, doufaje, že tentokrát mi to taky ještě projde. Prošlo. Časem jsem zjistil, že mě pustí všichni, nikdo nechce trefit gazelu o 99 kilech na přední sklo.

Třetí a pro mě největší zklamání z prvních týdnů zde bylo zjištění, že s chlastem je to mezi mladými Američany (nesrovnatelné s Českem) asi jako s pokladem. Všichni o něm už slyšeli, ale nikdo ho neviděl. Několik mělo pocit, že někde za městem, v džungli, je liquor store (obchod s gořalkou; ano, existuje), o kterém kdysi potají slyšeli mluvit rodiče. Údajně tam párkrát i nakupovali. Legální věk pro pití je v USA 21 let, což znamená veliký problém, protože znudění fracci čekají celou pubertu na to, aby se mohli v 21 pořádně konečně zflákat a většina omdlívá po druhém pivu či prvním panáku. Je to smutný pohled v pátek večer vidět kácet se davy u baru k zemi po srku z piva. Pokud si ale myslíte, že někdo pod 21 tady pravidelně kalí, tak jste mimo. Zaprvé, jsou tak připosraní, že to dobrovolně nechcou podstupovat, a za druhé, získat tady flašku, když vám není 21, je fakt nadlidský úkol. Donašeči a cajti jsou všude, a pokud vás jen veze do liquor store někdo, komu nebylo 21, máte jistotu solidního trablu a big dealu. Nemluvě o tom, že v Pensylvánii v autě nesmí být alkohol ve viditelné podobě (takže klasické hnědé sáčky cestující pod sedadlem nutností). Musel jsem tedy vyčkat měsíc, než jsem narazil na starší, pohodové spolužáky, kteří nejen, že mě tam odvezli, ale ve finále se i napili. Haleluja.

O co míň se nesmí pít (a i na koleji mě sem tam zkontrolujou, že svou flašku Bacardi mám uzamčenou před svými mladšími spolubydlícími, abych neohrozil jejich mentální vývoj), o to víc se podporuje sex. Bydlím na luxusní koleji, spíš hotelu, kde každej týden přichází uklízečka, máme veškerej servis, a když lusknete prstama, přiběhne někdo s pizzou. Žádný kolejbáby, žádnej ček, koho táhnete na noc přes halu. Příjemný. Pak se vám poměrně běžně stane, že si v noci jdete koupit na chodbu pití, a v protějších pokoji, kde bydlí 6 holek z fotbalovýho týmu, se děje gangbang o cca 57 lidech, či minimálně solidní trojka. Někdy se neobtěžujou ani přivřít dveře - "Yeah, that feels sooooooo goood, Mark."