Hajzlový kohoutky předzvěstí konce hajzlovin v Pensylvánii

Chtěl jsem tenhle příspěvek napsat ve stylu akademických esejů, kterých jsem za svých pár měsíců v USA musel napsat víc než za těch pár let univerzitování v Čechách - rádoby přínosný, od předjatosti okleštěný, optimistický a velkými-slovy-zapáchající kus hnědého vydutého nic a přece furt něco. Otřu se tak o vše, aby bylo vzrůšo.

Za posledních pár týdnů se ze mě stal expert a fajnšmeka na NYC, kde teď pravidelně trávím víkendy ve čtvrtích, kam turisti nelezou, přičemž mám to štěstí chodit s holkou, jejíž rodiče vyrostli v Bronxu a španělském Harlemu = informace a story z první ruky a poznání toho, jak moc vám lžou v nejrůznějších průvodcích a časopisech s cílem dál prohloubit návyk na strach z druhých lidí a netoliko viditelných komunit. Co se ti stane, když půjdeš sám, bílej, neozbrojenej, vyhukanej klacek něco po dvacítce v noci El Barriem (hledej ve východním Harlemu) ?! Nic. Stejně jako se ti nic nestane po setmění v Ostravě, neříkáš-li si o to. A přece, přece jen se ti může stát úplně všechno. Mě se stalo všechno. S přítelkyní jsme vyrazili do hairsalonu její tety do Queensu, kde jsem opět zářil jako těžká minorita. Mluvilo se převážně španělsky, byla prdel, dostal jsem zadarmo haircut a najíst, což mi začalo po chvilce být nevděčné, a tak jsem se angažoval při pomoci s pokládáním nové pvc podlahy, kterou tam ten den navezli. Společně jsme udělali přes půl místnosti během chvilky, dostal jsem zase zadarmo najíst a byl s vděkem přizván na léto pracovat jako handyman. Vypadá to, že moje španělština pokvete. Tady se mi vybavujou slova mého dobrého kamaráda Jendy Vydráře o tom, jak se nechat ocenit druhýma lidma "Snažím se nebýt čuák," (to r mi vypadlo jakoby náhodou). Funguje to náramně.

Pozdravy z Queensu. Dole i něco z Empire State Building pro srovnání, haha.

Zdůrazňování tvojí osobní bezpečnosti je v USA fascinující. Lidi už si nepřejou pěkné svátky, ale SAFE svátky. Moje okno v pokoji jde pootevřít jen na cca dvacet centimetrů kvůli SAFETY důvodům. Někomu se v minulosti podařilo prej totiž si to pustit na krk, když vyjreal z okna. Génius, voe. Kvůli jednoho člověka si už nikdo na kampusu nemůže otevřít okno. V rámci svojí bezpečnosti bys měl sem tam i donášet na ostatní spolužáky skrz spolužáky, kteří jsou k tomu vyvolení (takzvaní RA-resident advisors aka poradce pro věci soužití v komunitě aka práskači). Tady jejich skromnej letáček podporující tě k zpovědi hovoří za mnoho. Včera se mě jeden spolužák zeptal, co budu dělat o víkendu. Říkám "španělskej Harlem a potulka". Zkřivil hubu a šel. Moc čumí na filmy. Moje oblíbené situace vznikají při nákupech ve velkých marketech, kde lidi těžce znervózní a začnou opakovat "excuse me, excuse me," když kolem nich projedeš s košíkem míň než na dva metry. Často je to úplně prázdná alej s regálama a oni si to stejně musí říct alespoň jednou.

Mistrné zpracování je tady v prevenci potencionálních hajzlovin. Každá univerzita má svoji vlastní policii (Campus SAFETY) s bouchačkama, která často někoho sebere za veřejné ožralství, a třeba na hajzlíkách jsem si ve škole chtěl umejt ruce a kohoutky nešly pustit naráz, takže jsem si vždycky jednu ruku musel udržet suchou, abych se byl schopnej umejt (slouží to jako zamezení pokusu vytopit školu v záchvatu agónie).

Včera jsem opět halucinoval ve škole při debatě o americké auto kultuře, kde auto hraje v každé rodině galaktickou roli. Bez auta se ani nevysereš. Učitelka tvrdí, že je to individualismus a snaha být sám, a vyhnout se co nejvíce lidem. Všechno, ale naprosto všechno co si jeden představí, je v Americe na drive in způsob. Viděl jsem drive in kina, obrovský fast foody, frančízy a dokonce i banky. Spíš než individualismus bych to nazval bejt línej jak tři svině. Nejlepší zakončení hodiny věnované globálním ekonomickým problémům, znečištění ovzduší a neudržitelnosti přírodních zdrojů, kde 70 minut strávíme diskuzí proč je pro planetu nepřijatelné, aby byl někdo tak línej a jezdil pár minut do školy autem, namísto školního busu, kterej tě zaveze všude a je zadarmo, je když si pak každej sedne do svý káry a jede si koupit french fries. Matt, teplákovej hrdina z mých předešlých kapitol, na chodbě prohlašuje, že busem jezdit nebude, protože to tam smrdí.

Insight: První McDonald´s drive in pobočka byla otevřená v Dallasu roku 1921. Do roku 1965 jich bylo 700 po celých Státech.

Je libo drive in banku a nezvedat prdel z auta?

Další srandovinka a největší omyl je si myslet, že USA oplývají variací výrobků (péřová černá bunda nesehnatelná, stejně jako ponožky s obrázkem) a hodně alternativama jak podle sebe žít. Přirovnal bych to k existenci dvou základních citoslovců které Američan používá pro dvě zásadně odlišné situace - "Awwww!" (pro něco velice hezkého, na hranici kýče - koťata s velkýma očima, dojetí, empatie) a "Ewwww!" (něco baky bak škaredého, zápach, kečup na triku atd.) Bipolární percepce světa se promítá velmi velmi velmi, jak jsem vypozoroval z rozhovorů. Buď máš ty love a jsi awww, nebo nemáš a jsi lazy bum a jsi ewwwww. Buďto jsi demokrat, anebo republikán, pro-life či pro-choice v otázce potratů, fanda Lennona nebo McCartneyho, mažoretka a oblíbená, nebo granade (a chick who is not ugly but is not hot at all. Kinda of less then average. Used many times by the male and female cast of the jersey shore) a neoblíbená, fanda Giants nebo Eagles, bro či nerd. Ta šedá zóna někde mezi tím je pro hipstery (ti, co se nezajímájí o hlavní proud kultury; slovo nabralo pejorativního významu v posledních letech).

Situace: Žeru si v kantýně, projíždím hudbu na svým ZEN CReative 16 GB za 800 KČ z Aukru, přičemž se mě někdo neustále dotazuje, jestli je to nový Ipod a jaktože je tak malej a cute. Později už jen poslouchám, že když to není Ipod, tak se to dozajista musí hodně kazit. Ach.

Někdy i zlobím. Na obrázku má noha při hymně jako symbol vzdoru a neochotě se postavit a dát si ruku na srdce /příkazem/ před basketbalovým mačem.

Happyend. Přes všechny ty náhledy na americkou kulturu, kterou se snažím přinášet z první ruky a v neotesané formě, se nezdá, že by na mě někdo vrčel, i když jsem se minulý týden ve třídě dozvěděl, že asi trpím nemocí, která je tady už věky = Eurocentrism, the theory that European culture is superior to other cultures. Dokonce mi na Valentýna neznámé ženstvo pověsilo na dveře následující. Awwwww!

Jak jsem hledal rodinu a nekupoval crack

Tyhle poslední dva tejdny v Americe mi docela změnliy život. Všechno to začalo jednoho pátku, když jsem nervózně postával na rohu 42. St. a 8. Avenue na Manhattanu, vyhlížejíc člověka, kterýho jsem nikdy předtím neviděl, ale se kterým mě pojí stejné příjmení. Chtěl jsem přijít na kloub tomu, co máme společného a kde vzal jméno, které je v Evropě sdíleno jen velice úzkou komunitou, a tak jsem mu prostě napsal o setkání. Mé přešlapování přeteklo ve film, sdílel jsem naprosto všechny rozmarnosti postav W.Allena a New York mnou prostupoval s každým člověkem v kabátu, který si to kolem mě bez očního kontaktu prohrčel. Čekal jsem a modlil se, ať ten člověk nikdy nepřijde. Měl jsem pocit, že všechno se děje tam, co stojím a že mě už nic na světě nepřekvapí. Hrál jsem tvrdýho, když jsem odmítal druhýho prodavače cracku během cca páté minuty svého postávání na rožku největšího autobusáku na Manhattanu, jenže pod černým neprůstřelným sklem svejch brejlí jsem byl bezbrannej hoša, kterej netuší, co řekne chlápkovi se stejným jménem, až se sem dobelhá. Řeknu mu, že ahoj, já jsem asi tvůj příbuznej z východní Evropy, tak jako jsi to viděl ve filmech, a za chvíli přiletí celá moje rodina a budeme u tebe bydlet, než si najdem práci. Ale asi ani potom ti nedáme na nájem, jsme rodina ne sakra? Klepal jsem se.

Když o pár minut později přišel, neposral jsem se. Měl ten srandovní Staten Island accent a těšilo ho, že Giants vyhráli SuperBowl. Zašli jsme do baru k Time Square, já si rychle bouchl tři piva na uklidnění zatímco on si usrkával první a pravděpodobně si říkal, že jsem psychopat. Konverzace ale byla hned o poznání příjemnější, Edward mi ukázal rodokmeny své rodiny a já zase svojí. Ukázalo se, že jeho prapraděda je s největší pravděpodobností můj praprastrejda a jsme tudíž něco jako bratranci. Můj praprastrýc to vzal do New Yorku lodí z Evropy léta páně 1910, sám, bez znalosti angličtiny. V momentě, kdy mi Eddie ukazuje jeho imigrantské doklady, čas se zastaví. Borec měl naprosto stejný rukopis. Vypadá to, jako bych to všechno vyplnil já sám, jenže před sto lety. Jakoby náhod a náhodných setkání nebylo dost, ukazuje se, že strýc si to po příjezdu namířil do Bethlehemu, aby pracoval pro místní železárny, které v té době zaměstnávaly skoro všechny imigranty z východní Evropy. Přesně po sto letech přijíždím do stejného města já, a torzo železárny, které už nefachčí, vidím z okna svý koleje. Docela z toho mrazí.

 na obrázku imigrační karta mého předka Freda Williama aka Fridricha Wilhelma (byl nucen přijmou americkou podobu svého jména)

S Eddiem dáváme procházku kolem Times Square, ukazuje se, že máme naprosto stejnou obuv od Chucka Taylora (další signál ?!) a i po sto letech mezery si máme co říct, za což částečně děkuju službě fejsbuk, která mi o něm poskytla pár informací, kterýma jsem mocně zapřádal hovory. Kontakt s Eddiem se nyní budu snažit pravidelně kultivovat. První krok bude je veliký kompromis. Pozval mě v neděli do jeho kostela. A kurva, říkám si. Jenže - není to kostel, nýbrž rockovej klub, který každou neděli zaplaví malá komunita, co místo modliteb tančí a zpívá gospely a je prdel, a pivo ještě furt nevsáklo do parket po předešlý noci. Voe, tak tohle zní jako fajn strávené dopoledne.

 

Nikdy nepřestávejte hledat. Někde tam někdo bude.

Mortal Kompot, aneb smrtící zářez stereotypům, kolo první

Před odjezdem do USA doporučuji shlédnout dokumenty od Michaela Moora, nejkritičtějšího žijícího Američana, a to především pro přesné vyobrazení interakcí s lidma. Tato svatá čtveřice filmů z jeho produkce by měla usnadnit váš počáteční kulturní šok. Některé z nich jsem viděl teprve nedávno, a wow, sedí to.

http://www.csfd.cz/film/91212-big-one-the/
http://www.csfd.cz/film/44726-bowling-for-columbine/
http://www.csfd.cz/film/116848-fahrenheit-9/
http://www.csfd.cz/film/226756-sicko/

Mortal Kompot, aneb smrtící zářez stereotypům, kolo první 

Za pomocí populární fráze "Američani jsou tlustí, hloupí a povrchní," dneska vytvořím několik modelových situací, na kterých se pokusím vysvětlit, jak to vidím; popřípadě co pravdy bych na tvrzení nechal.

1. Tlustokřižáci na lovu

Ano, tlustota je v Americe k vidění. Ano, lidí mají rádi hamburgery a french fries. Ano, obraz tlustých američanů se v Evropě často démonizuje skrz média (a co ne?). Ne, tlustota není všudypřítomným elementem jako v Čechách, spíš dosahuje u míň jedinců vícero extrémnějších forem (jinými slovy - pouhou procházkou po ulicích nepotkáte toliko tlustých jako u nás). Amíci jako národ mající neustálý strach o to, co by o tom či onom řekli sousedi a co by mohlo být "příliš", si z valné většiny potrpí na to, jak vypadají (opět, bráno ze vzorku lidí, které jsem potkal). Můžu s klidem říct, že mí vrstevníci jsou málokdy tlustí, ba naopak, jsou velmi atletičtí. Univerzita má x školních sportovních týmů (basket, fotbal, americkej fotbal, cokoliv si vzpomenete), vlastní novou OBROVSKOU posilku, která je zadarmo, a taky je tady onen zákon, kterej vám striktně brání v pití dokud vám není 21. Nejvíc peněz teče do sportovních facilit a mančaftů. Logicky - co vám zbývá na kampusu dělat, když  půlka kámošů jsou nevyvinutí pitomečci, co chcou hrát hakisak, a ta druhá masivní zadáci z fotbalovýho týmu. Řešení= Jdete do posilky s nima a nechcete být looser nebo gej (pato, když se bavíte s Hispáncema).
Vezměme, že pivo začnete pít jak váš fotr až někdy po dvacítce - to vám nechává dost prostoru na to, abyste si vybudovali solidní figuru, vstoupili do armády (která proplácí školné všem, co narukují; nechá vás tak bez dluhů, zato s možností odvelení do Iráku) nebo hráli zmíněný fotbal, kde vám zaručeně tohle vytlučou z hlavy, protože správní chlapáci tady přece alkohol nepijou. Říká se vtipem - zabíjet můžete v USA od 18, pít až od 21, něco na tom bude.

Někdy později se to změní, stejně jako se to změní v Čechách, když si vypěstujete návyk chodit po práci na jedno. Pak se taky může stát, že budete dalším z těch, co v obchoďáku musejí jezdit na elektrických kolečkových křeslech, protože jsou tak tlustí, že je bolí chodit. Nejdřív mi těch lidí tady bylo dost líto, a to do doby, než jsem slyšel, jak o své tlustotě mluví jako o nemoci, která je postihla, a že si nemůžou pomoct, ale systém je diskriminuje, protože dává spoustu dobrejch věcí vysoko na regály, aby na ně z křesla nemohli došáhnout. To pak teprve přichází deprese a touha žrát Haribo.

 Jediný kdy převzatý obrázek na mém blogu vám přiblíží život 250 kilového křižáka při plavbě Walmartem

Pakliže jste tlustí už zamlada, byť z vašeho odporu ke sportu (nepravděpodobné v USA), či nemoci (taky nepravděpodobné) či přirozené touze po sladkém (řekněte ne, když i ve velkoobchodě pro domácí práce nikdy nechybí obří stojan s bonbóny, čokoládou a klasickou sestavou drinků - Sprite, Pepsi, Pepsi DIET (seriously?), Brisk, Getorade, Mountain Dew), pravděpodobně máte za sebou už několik levelů pekla ze střední školy, kde se zmrdečnost projevuje asi nejčastěji. Mladí Američani nikdy, nikdy neútočí o samotě. K tvorbě zla a posměchu je potřeba vždy alespoň dvou a více (viděno a slyšeno nedávno ve školním autobuse, kde se i nej. kamarád tlustého kluka umí změnit v klasického zmrdečka "You can always say no to the cake, Ian. Cake´s not mandatory, hahahaha.") Tohle všechno má ale i dobrou stránku  - po všech těch žalobách obézních lidí co nadávali, že nevěděli, že Big Mac je udělá tlustými, musí ze zákona obsahovat každý produkt kalorické tabulky a gramáž, což je příjemně přehledné a osvěcující. A navíc, pokud jste mladí a tlustí a hrajete fotbal, tak automaticky nejste tlustí, nýbrž nadupaní a silní borci. Moje rada: Infiltrujte fotbalovej tým, hodně řvěte, mlaťte se do hrudníku, zbytek se vsákne.

Insight: Walmart je nejpříjemnější místo na nákup hlavně na Thanksgiving, kdy při Black Friday ceny klesnou až o 90% (jakože), a lidi stojí od půlnoci do půlnoci ve frontách, přesvědčení, že se to vyplatí a že ušetřili. Fest. Pořídil jsem pár fotek onoho šílenství, ale neodvážil se nic kupovat, protože si tam rodinky dávaly do držky kvůli dětským autodráhám.

2. Banda lachtanů

Modelová situace: býti mimo jakožto odnož sociální lachtanovosti aka ten, co si chtěl hrát s červeným balonem v nádrži, ale skončil v moři, sám . Vyrůstání v Americe je naprosto jednobarevné, ať si každý říká, co chce. V rodinách, kam jsem zavítal to vypadalo pokaždý stejně - dům, před domem možná basketbalový koš na cestě do garáže, možná gril na dvorku. Domy zřetelně oddělené trávníky od sebe navzájem. Ptám se, kde si tu děcka chodí spolu hrát. Nechodí. Nebydlíš-li v masivně velkém městě, kde tě ale rodiče stejně ven nepustí (jsi-li bílé dítě ze střední třídy), žiješ tu druhou variantu - předměstské nalinkované nic. Chodí to tak, že když se chceš seznámit s ostatníma dětma, musíš jít buď v neděli do kostela (bez prdele), vstoupit do nějakého klubu typu skaut, nebo dělat sport. Nikdo nepustí svoje dítě jen tak na ulici si hrát s někým cizím, protože je to nebezpečné (neidentifikovatelný muž nejasného původu je na každém rohu připravenej vám odnést dítě). Nejdřív je třeba navázat formální kontakt, pak si rodiče zavolají,  pochválí si navzájem potomstvo, a až potom pustí jednoho z capartů k vám domů, kde se pravděpodobně bude hrát Xbox nebo čumět. Žádná legranda v podobě běhání po městě, zvonění na zvonky, čorky, bitky se slabšíma, cigára v altánku, první pivo ve čtrnácti a blití, jak to známe z východu Evropy.

 Na obrázcích předměstský dům mého amerického kamaráda, kam jsem byl pozvaný si hrát na Den Díkůvzdání


Musím to dál rozepisovat, nebo je pointa zřetelná? Když nejsi zvyklý na kolektiv a přežívání v něm, těžko se to učíš jako dospělej člověk. Opět existují jen dva možné scénáře : buď tlačíš na pilu moc a seš divnej (nejspíše seš už známej stalker) nebo vůbec (jen tak se plahočíš, něco mumláš, máš doma třicet koček) a jseš ještě divnější. Znám oba extrémy - tu třeba James, 20 let, pokaždé začíná naše krátké rozhovory "Tak jak se cítíš v novém semestru?" A když se cítí tématicky zahnán do kouta, používá tuto větu pro zvrácení rozhovoru či jeho rychlé ukončení. Nikdy se nesměje, nikdy se mi nedívá do očí. Mluví jako vyhaslý padesátník, přesto  s imidží správňáka, co mu utekla žena a vzala sebou všechny kreditky.

Jako neameričan se časem zaručeně dostanete do bodu, kdy vás začne srát otázka "How you been?" Respektive kladná reakce, která se na otázku očekává. Akt samotný mě velice fascinue. Domnívám se, že jde o lingvistický přežitek nulové povahy a významu, a s kamarádem nyní rozjíždíme vlastní výzkum, jež spočívá v pravdivé reflexi, kdykoliv je otázka položena. Snažíme se zachytit výstup a možná trochu uvědomit dotazo-tvůrce o nesmyslnosti jeho počínání.

Klasická situace jeden na jednoho: Oni "Hey, how are you today?" Já "Fucked up, feelin like shit." Dotyčný odchází, hledí, či za chůze odvětí "Well, I´m sorry to hear that," jako kdyby se jim vzal kus jejich oblíbené planety. Ale není sorry, sorry je další prázdný futrál. Že jste byli úspěšní poznáte až pokud sami vymyslí další větu, která neobsahuje slova well, sorry, fine, good, či oplývá nezvyklou intonací, která naznačuje zájem o zapletení rozhovoru. Jak se rozplynu, až v Čechách uslyším "stojí to všecko za hovno..." Ach.

3. Povrchní?

Modelová situace Superbowl. Včera byl SuperBowl. Domníval jsem se, že tam jde o fotbal. Všude plakáty, ať jdu se spolužákama kouknout na velkoplošnou projekci. Že prej budou hot wings, drinky (Sprite, Pepsi, Pepsi DIET, Brisk, Getorade, Mountain Dew), sranda a ták. Víc než fotbal jsem však potkal  publikum natěšené na nejnovější reklamy (wow, tuhle jsem ještě neviděl, cool!), které se pak dokonce zpětně hodnotí zasláním sms a soutěží v popularitě (wtf). Na cca minutu fotbalu připadá dvacet minut reklam. V půlce zápasu vystoupila Madonna, "kapela" LMAO (Lmao - v překladu Smíchy se můžu posrat) a Nicki Minaj. Fejsbuky mých amerických přátel zalily statusy, kdo je jak pitomě oblečenej a že Madonna vypadá zase jako stará šlapka. Později jsou  tito obviněni ženským osazenstvem sociální sítě ze sexismu, rasismu a ageismu (víra, že se staroba více a rychleji projevuje na ženách). Odešel jsem, když Obři z Njů Jorku dostávali na prdel od Patriotů z Nový Anglie 11 ku 9 (nátřesk) a už se raději nevrátil. Odkráčel jsem s kolegou do baru, kde nás přátelsky pozdravila nalitá Katie, mimochodem přebornice Pensylvánie v přespolním běhu, a před dvěma týdny vyhlášená atletickou hvězdou college. Doufal jsem, že se nebudeme muset bavit o SuperBowlu, ale Katie ví co a jak, takže neztrácela čas, přitáhla mě k sobě, řekla, že je super, že mě vidí; posléze provedla totéž kolegovi, načež se kousla do rtů a požádala nás o švédskou trojku. Očividně je obraz Evropanů v Americe vztažen k jakési promiskuitě. Nejdřív jsem se zdráhal Katie odpovědět a ona říkala, že je to moc milý, že jsem z ní takhle nervózní. Nakonec se k ní nakláním a říkám, že se domnívám, že si zaslouží něco lepšího. Ona naléhá, abych jí řekl co. "Kluka,kterej tě bude mít rád," a jde se pryč. Myslím, že to Katie nepochopila, protože ještě chvíli převracela obličej, než se vrhla vstříc další skupině jinochů u vedlejšího stolu.

Insight: Slyšel jsem dohadovat se několik bílých mužů, zdali černý holky "voněj" bílejm hochům jinak. Odpověď je ano, je to pravda. Nabízím důkaz místo slibů. A tady bych to asi pro dnešek utnul. Díky za pozornost