Tyhle poslední dva tejdny v Americe mi docela změnliy život. Všechno to začalo jednoho pátku, když jsem nervózně postával na rohu 42. St. a 8. Avenue na Manhattanu, vyhlížejíc člověka, kterýho jsem nikdy předtím neviděl, ale se kterým mě pojí stejné příjmení. Chtěl jsem přijít na kloub tomu, co máme společného a kde vzal jméno, které je v Evropě sdíleno jen velice úzkou komunitou, a tak jsem mu prostě napsal o setkání. Mé přešlapování přeteklo ve film, sdílel jsem naprosto všechny rozmarnosti postav W.Allena a New York mnou prostupoval s každým člověkem v kabátu, který si to kolem mě bez očního kontaktu prohrčel. Čekal jsem a modlil se, ať ten člověk nikdy nepřijde. Měl jsem pocit, že všechno se děje tam, co stojím a že mě už nic na světě nepřekvapí. Hrál jsem tvrdýho, když jsem odmítal druhýho prodavače cracku během cca páté minuty svého postávání na rožku největšího autobusáku na Manhattanu, jenže pod černým neprůstřelným sklem svejch brejlí jsem byl bezbrannej hoša, kterej netuší, co řekne chlápkovi se stejným jménem, až se sem dobelhá. Řeknu mu, že ahoj, já jsem asi tvůj příbuznej z východní Evropy, tak jako jsi to viděl ve filmech, a za chvíli přiletí celá moje rodina a budeme u tebe bydlet, než si najdem práci. Ale asi ani potom ti nedáme na nájem, jsme rodina ne sakra? Klepal jsem se.
Když o pár minut později přišel, neposral jsem se. Měl ten srandovní Staten Island accent a těšilo ho, že Giants vyhráli SuperBowl. Zašli jsme do baru k Time Square, já si rychle bouchl tři piva na uklidnění zatímco on si usrkával první a pravděpodobně si říkal, že jsem psychopat. Konverzace ale byla hned o poznání příjemnější, Edward mi ukázal rodokmeny své rodiny a já zase svojí. Ukázalo se, že jeho prapraděda je s největší pravděpodobností můj praprastrejda a jsme tudíž něco jako bratranci. Můj praprastrýc to vzal do New Yorku lodí z Evropy léta páně 1910, sám, bez znalosti angličtiny. V momentě, kdy mi Eddie ukazuje jeho imigrantské doklady, čas se zastaví. Borec měl naprosto stejný rukopis. Vypadá to, jako bych to všechno vyplnil já sám, jenže před sto lety. Jakoby náhod a náhodných setkání nebylo dost, ukazuje se, že strýc si to po příjezdu namířil do Bethlehemu, aby pracoval pro místní železárny, které v té době zaměstnávaly skoro všechny imigranty z východní Evropy. Přesně po sto letech přijíždím do stejného města já, a torzo železárny, které už nefachčí, vidím z okna svý koleje. Docela z toho mrazí.
S Eddiem dáváme procházku kolem Times Square, ukazuje se, že máme naprosto stejnou obuv od Chucka Taylora (další signál ?!) a i po sto letech mezery si máme co říct, za což částečně děkuju službě fejsbuk, která mi o něm poskytla pár informací, kterýma jsem mocně zapřádal hovory. Kontakt s Eddiem se nyní budu snažit pravidelně kultivovat. První krok bude je veliký kompromis. Pozval mě v neděli do jeho kostela. A kurva, říkám si. Jenže - není to kostel, nýbrž rockovej klub, který každou neděli zaplaví malá komunita, co místo modliteb tančí a zpívá gospely a je prdel, a pivo ještě furt nevsáklo do parket po předešlý noci. Voe, tak tohle zní jako fajn strávené dopoledne.
Nikdy nepřestávejte hledat. Někde tam někdo bude.
No comments:
Post a Comment