Marky Ramone v křupanově aneb jak lid pensylvánský nebyl na punk rock připraven

Vzpomínám, jak jsem jako 16 letý doma u Rock n Roll High School brečel, že Ramones jsou mrtví a nikdy si nebudu moct zajít na jejich koncert. Přísahal jsem, že bych dal cokoliv, cokoliv, jen abych tu smršť 32 songů zahraných za hodinu a něco viděl. Nechtěl jsem je ale vidět na žádném posraném festivalu v Evropě, kde je mezi pódiem a davem x metrová propast a zážitek srovnatelný jako pouštět si doma koncertní divka. Chtěl jsem autenticitu, chtěl jsem je vidět na jejich rodné hroudě. V New Yorku. 

Čekal jsem mnoho let, ale poslední žijící člen The Ramones, Marky Ramone zformoval kapelu Blitzkrieg, která hraje všechny původní songy, a namířil si to rovnou ke mě, do Pensylvánie, do města Stroudsburg, které mám od školy cca 45 minut jízdy. Lístek za 15 dolarů - nebylo co řešit.

Začalo to jako klasický problém na East Coastu = jak se ksakru dostat z menšího města do dalšího menšího města. Autobusová síť je mizerná a nepokrývá nic než těch pár největších měst a jejich okolí. Má loajalita kapele byla řádně prověřena, když jsem si na dopravu ke koncertu musel pujčit auto, což mé náklady značně nadzvedlo (asi 5 násobně), ale co, JEL JSEM NA RAMONES (skoro komplet).

Po příjezdu do onoho města jsem absoulutně nepobral, proč si Marky vybral tento rypákov, když zbytek zastávek jeho tour je po celém světe a ve městech velkých a sálech vyprodaných, piv a potu plných. Něco báječného musí být na tomto místě, říkal jsem si. Cca o 2 hodiny později jsem Markyho trpělivost obdivoval ještě víc, neb si jako předkapely nechal dát kapely tlustých, starých pánů, co začali hrát minulý týden a mladých kluků se snahou hrát něco jako Green Day, a hlavně udělat show, což se nepovedlo.Až poslední předkapela, Stellar Corpses, mě zaujala, i když nejdříve jsem skřípal na zubech kvůli tomu jménu, které mi jen připomnělo, jak Amerika trpí nedostatkem tuzemského folkloru(i Santa Klaus je import, z Německa, bahaha) a pohádek a pověstí. Lid prostý se tak, když má jít o nějakou legendu či mystiku, obklopí zombies, hřbitovama, autama (a vším, co připomíná drive in), a to ještě tak neoriginálně, že jsou schopní říkat si Stellar Corpses (hvězdné mrtvoly) a jejich songy trpí podobnou velrybí bolestí, jako Evil Dead (Zlí mrtví) či Dead Stars Drive In, či Cemetery Man (Hrobník). Lyrics neménně fascinující ("And she said, baby, baby, come save me from the evil dead). Tohleto tu píšu, protože si myslím, že je škoda, když kluci umí fakt dobře zahrát, jsou talentovaní, a obklopí se vyždímanou image hrobníků a milovníků mrtvých holek, což očividně nejsou.

OK. Konečně bylo předkapelách. Chvíli ticho, a pak se to stalo. Přišel Marky Ramone, řekl "Ahoj, díky, že jste tu, cením si toho," odešel k bicím, a začalo peklo jak ze sedmdesátého devátého - "Now take it Dee Dee!" "Einz zwei draj fír" :

Aura Markyho Ramona je neskutečná. Je to člen rokenrolové síně slávy, vítěz Grammy, legenda punk rocku a jeden ze zakladatelů celého hnutí, který v životě zahrál už víc než 5000 shows a furt nehodlá přestat. Celý koncert seděl v jedné póze, lehce přikrčený, strnulý, soustředěný jako tenkrát. Neměl potřebu se předvádět, ani nikomu něco dokazovat, udělal asi tři přechody během 32 songů. Říkal jsem si, to umím taky, do doby, než jsem si všiml, že jediné, čím hraje, jsou jeho zápěstí, nenamáhá si ruce a v klidu tak vydrží nátřesk hodně rychlých věcí bez přestávek. Uvědomte si, že je mu skoro 60. Přísahám,že se ani nezapotil. Já bych se po těch věcech plazil po zemi. Vstal, přišel k mikrofonu, řekl, že děkuje, že si toho váží a odešel. 

Došlo mi, jak se pozná mega talentovaný člověk a rocková legenda = nejedná se o dementy typu Guns and Roses, kteří o sobě mají furt potřebu mluvit, padají ožralí z pódia nebo jsou tak sjetí, že tam ani nedojdou, a lidi pak po nich musí házet piva. Marky moc nemluví, je spíš plachý, nedělá frajera, že byl na začátku toho, kdy Clash srali do trenek, když Ramones začli hrát. Přitom by toho frajera dělat mohl. A mohl by být nesnesitelně náročný idiot jako půlka punk rockových kapel, které máte problém dostat z hotelu na stage. Marky byl dostupný, bavil se pak s lidma, žádná ochranka, security celkově nebyli přítomní,. prostě náčelník pohodář. Zahrát 32 songů bez jediné pauzy je známka zvěřiny, to vám řeknu jako člověk, který má tendenci za bicíma omldít  po 11(dvakrát pomalejších) písničkách.

Jediná věc, která mne mrzela, je, že přišlo poměrně málo lidí. Asi dvě stovky a sál byl poloprázdný (přičemž asi třetina seděla na židlích jak v divadle, WTF??). Jak jsem řekl, v jiných městech a státech se vyprodaly stadiony. To jen potvrzuje, že pensylvánští jsou smradlaví křupani, stejně jako ty jejich lokální předkapely, co pak mají ještě tu drzost nabízet merchandise. Ti, co došli, si to užili. Není nic dojemnějšího, než vidět staré chlapy pogovat, narážet do nových, mladých, Ramones fans, a brečet štěstím u songů, které jim připomněly mládí v koženejch bundách. Bylo mi ctí. Gabba gabba, hey!

Království v Království bez alternativ II.

__Druhá část reportu z válečné zóny Newark, New Jersey

Včera v noci jsem se vrátil na college. Má mise v Newarku oficiálně skončila, a já dnešek strávil děláním ničeho a rekapitulací dojmů. Všiml jsem si, že mi už teď ta "práce" chybí, což jakoby jedno z dětí vytušilo a napsalo mi při záveřečném popisování triček "stay strong, stay strong at school..", což je docela message na 7 letého kluka. 

Celkově mi ten poslední den došlo, že ty děti jsou už v 7 letech neskutečně empatické a mnohem vyspělejší než děti co jsem viděl doposud. Brutální talent byl k vidění všude  - poslední den jsem zmerčil toho osmiletého dýdžeje, o kterém jsem si myslel, že se dostal za ty gramce omylem, a chtěli jsme ho s vedoucíma dát pryč. Do té doby, než zaskrečoval a s fejdrem si pohrával jak pán. Dodatečně se k němu ještě přidal neménně talentovaný MC, který ho neustále hajpoval a nutil dav 8 letých na parketu dělat různé věci - aka "Umí tohle vaše dítě?" Vzpomněl jsem si, že jsem v 7 letech tak maximálně brečel, že neumím nakreslit pěkné Ř a čuměl do zdi. Nebudu tady popisovat taneční expresionismus v podání sedmiletých holčiček, které by už teď rozebraly většinu bílých holek. Nevím, kde se to v nich vzalo, ale bylo to naprosto sladěné s beatem, kreativní a velmi sebejisté.

V druhé půli týdne jsem se stal group leaderem 7 letých. To znamená, že jsem s jejich skupinou strávil nejvíce času a dostali se mi nejvíce pod kůži. Nebylo to vždycky úplně v pohodě - jako onehdá, když se mi vyfackaly navzájem dvě holčičky kvůli hádce o lepší účes. Došly mi slova při dělech, za které by se nemusel stydět teenager. Podařilo se mi to sice zastavit, ale už se mi tolik nedařilo vysvětlit důvody, proč se takhle neřeší konflikty mezi lidma. Jedna argumentovala, že takhle to tady chodí, a ta druhá řekla, že je takhle zvyklá odpovídat klukům, kteří ji hodně šikanujou ve škole. Zkus pak postuláty o humanitě. Nakonec jsem usoudil, že bude lepší věnovat se nápravě útočníka, malé černé muslimské holčičky, která to započala, a jak jsem se jal vysvětlování, dostal jsem dělo taky s konstatováním, že jí nemám rád, protože je jsem bílý a ona je muslimka. Když jsem se pak pokoušel vysvětlovat, že to tak není, a přišel jsem pomoct komunitě jako celku, rozbrečela se mi za zády první holčička, protože se prý věnuju lidem, co jí ubližujou. Ufff. Už ani nevím, co jsem říkal, ale nějak se mi pak podařilo je přivést na kreslení a byl klid.

Jako dobrovolník jsem podstoupil hodně testování a mind games ze strany dětí, a ne vždy byla odpověď či pravidlo řešení situace po ruce. Nicméně, nikomu jsem nedal peníze, žvýkačky, ani jídlo, jak jsem byl často dotazován. Jídlo byl nejcennější artikl, a jednou když mě dítě vidělo s musli tyčinkou, musel jsem jí hodit do koše a říct, že jsem jí našel shnilou venku, protože by to mělo nedozírné následky na ostatní děti.

Na stěnách klubu je klišé přísloví "Respekt nepřichází sám od sebe, ten si musíš vydobýt." Funguje to tam hodně a dobrovolník začíná na začátku týdne navazováním očního kontaktu a snahy zapřást rozhovor. Naštěstí až asi na jednoho člověka ("Are you British?") si nikdo nevšiml mého evropského přízvuku, a tak jsem moc nemusel vysvětlovat. A i kdyby, měl jsem připravený scénář o mém původu, a jak mi záleží na komunitách v Americe, a jak je dobré studovat a cestovat a poznávat svět, protože svět nekončí v Newarku, a člověk si může vybrat fajn místo k životu. Takže, první dny jsem zkoušel rozhovory a cool pozdravy. Od starších kluků jsem se dočkal maximálně pokynutí hlavou, přičemž u malých dětí jsem bodoval okamžitě, protože jsem dost vysoký na nošení dvou a více lidí jejich věku na zádech. Ve středu večer jsem si nějaký respekt zjednal streetballem a vytřískáním tří borců ve věku 10-12, kteří toho dost nakecali, jsem začal rozdávat high fives a stal se vyhledáváným respektovaným soupeřem pro Mortal Kombat a jiné hry, ve kterých se karta sice obrátila a já většinou dostal hroznou, ale i tak mi to jméno už tak nějak zůstalo. 

Naučil jsem se tam být trpělivý skrz objevení faktu, že ty 4 hodiny denně, kdy dám těm dětem svou celistvou pozornost jsou hojně odměněny - do čtvrtku mi 4 holčičky začaly říkat "daddy" a při úkolu namalovat svou rodinu dvě z nich nakreslily tátu jako vysokého bělocha s delšíma blond vlasama (wtf) a modrým tričkem "Andre" či "Amdre". Co mě zarazilo bylo, že některé se taky namalovaly jako bílé holky s modrýma očima. Trošku jsem se bál, aby to nepřerostlo v touhu být bílá holka jako to uměla popsat Toni Morrison v The Bluest Eyes. Neměl jsem trénink ani připravený monolog na to jak být hrdý na vlastní rasu, a i kdybych ho měl, tak bych nic neřekl, protože zásadní miskoncepce naší mise se odrážela v dojmu některých lidí, že jsme něco jako bílí svatí, co přišli ukazovat morálno a zjednat nápravu. To je vlastně kámen úrazu mnoha dnešních amerických misí ve světě. Já se přišel učit a pochopit, a taky si myslím, že jsem pochopil. Každý člověk má jenom jednu touhu - přežít, a lidi přežívají různými způsoby. Prostředí pak přiklášlí té touze konkrétní rozměry a to, že se lidi v Newarku okrádají a zabíjejí je bohužel jen jedním kanclem toho pudu a dojmu, že ostatní to nezajímá. Proto se domnívám, že dokazováním kolik lidí ve světě jejich problémy zajímájí, je může uklidnit. Toto bylo potvrzeno jak personálem, tak dětma na konci týdne a mě to uklidnilo ještě víc, protože mi moje osobní předešlé "problémy" teď už jen přijdou jako problémky. Dostal jsem si i ven z klubu, a v nejbru, kde jsou tři gangy na jedné ulici, mě nechali na pokoji, protože ví, že pracuješ s jejich dětma. Ta aura funguje.

Rodiče své děti milujou všude stejně. V klubu každý večer kolem 7 brzdí auta a černí rodiče si jdou po rozbitém chodníku pro caparty s dobrým pocitem, že jim byla věnována pozornost, kterou jim v dané situaci dát doma nemůžou. Možná chvilku posedí na tribuně a kouknou, jak dítě porostlo v basketbalu, a možná donesou další malý balíček čipsů za padesát centů jako svačinu. Zásadní je, že ho donesou, protože i když je to hodně nezdravé jídlo, pořád je to jídlo.  

What did I know, what did I know

of love´s austere and lonely offices....

PS. Cool fact - dva týdny před náma v klubu dobrovolničil na pár dní Shaq O´Neal, k vidění na fotce níže.

Kralovstvi v kralovstvi bez alternativ

Denik z valecne zony Newark.

Report 1

V nedeli jsem prijel do Newarku aka Brick City aka denne vrazdy a nekonecna chudoba ve stinu nedalekeho Manhattanu, abych pomohl v Boys and Girls Club se vzdelanim a celkovym chodem klubu (Boys and Girls Club = neco jako poskolni druzina s hodne aktivitama).

Nebudu lakovat - po tom, co jsem o Newarku slysel a cetl (Newark riots 1967), jsem mel nadelano do kalhot. I ted, kdyz tady sedim zamcenej v nocnim centru bez sance vyjit ven, protoze bych byl pravdepodobne odprasnut jako pes, mam veliky respekt k mistni komunite. Prijeli jsme minivanem skrz zpola zdemolovany mesto , vylozili si v betonovy telocvicne veci, nafasovali rozkladaci lehatka od americke armady a dostali zakladni trenink co jo a co ne (spime v telocvicne, kde se do desiti vecer hrajou lokalni basketbalove zapasy, takze clovek hned tak na te zemi neusne). Myslel jsem si, ze jdu do valky.

Druhej den ve tri hodiny se to ale vsechno zmenilo. Otevrelo se neco jako male kralovstvi v sede pousti. Stal jsem se velikou atrakci nekolika malejch deti, na ktere se nabalovaly dalsi a dalsi. Zacal jsem jako Andre obr, ktery nosi lidi na zadech, a vubec ho ty zada neboli. To slavilo veliky uspech a kdyz jsem ty decka dostatecne unavil, podarilo se mi je usadit a vytahnout domaci ukoly, ktere jsme spolecne ukopali. Tak jsem se tedy stal mentorem. Netrvalo dlouho a nez jsem se vzpamatoval, vedl jsem druhy den (prave dnes) svou prvni samostatnou hodinu vypocetni techniky, kde jsem jim nachystal kviz na ruzne hrace NBA a donutil je tak pouzivat internet, google a to pekne svizne (holkam jsem jako motivaci rozdal nejake male darky za kazdou nejrychlejsi odpoved a borcum jsem v druhe skupine rekl, ze holky rekly, ze kluci ten kviz nedaji, protoze nejsou dost chytri, coz se ukazalo byt motivaci samo o sobe bozi =Typkum ten kviz trval ani ne 3 minuty, kdezto holkam pres 10).

Jak jsem tak prochazel tridou a sedal si k nim, abych se podival, jak se jim vede, slysel jsem hodne veci, ktere patri do prostredi jako je Newark - mama nema penize, takze mi na svacinu vzdycky koupi malej balicek chipsu; nechci domu, protoze tata bude opilej a hodne v razi a rozbije mi zase Xbox. Videl jsem extremne tlustyho osmiletyho kluka, kterej ma kazdej den na svacinu smazene nugety z McDonalds, protoze je to v nejbru to nejlevnejsi, co si muzes za dolar pade koupit. Ovoce a zelenina jsou nejdrazsi artikly. Kdyz me kluk pak videl pit pomerancovy dzus, chtel taky zkusit, a kdyz zkusil, tak chtel znova, protoze rikal, ze nikdy nic takoveho nemel. Od te doby mi nepustil ruku a rikal, ze me chce za daddyho.

Jsou to vsechno ty male detaily, ktere delaji velke rozdily. My jako personal mame jidla tri zadky, ale neustale se musime ujistovat, ze to nevi ti caparti, protoze bychom to jidlo museli rozdat do posledniho kousku. Jestli s tebou ma neco zamavat, tak je to 7lety super chytry kluk, ktery te prosi o dolar na jidlo. Musim rikat ne, protoze tohle nejsou moje pravidla, ani moje organizace. Bohuzel.

Nicmene, ty male detaily muze i jeden clovek pomenit, coz je naprosto delikatni zalezitost. Kdyz jsem s Tishannou udelal pokrok v ukolu a vysvetlil ji malou nasobilku, objala me a prohlasila, ze budu jeji ucitel, pricemz dnes uz na me ode dveri nabihala, abych se ji hnedka koukal zase venovat. Zazrak je, kdyz te dite s dyslexii a cca dvousekundovym limitem koncentrace vydrzi poslouchat 15 minut v kuse, jak mu ctes a pomahas psat prvni dopisy, a lepsi se s kazdym radkem. Nic jineho v tu chvili nema vetsi smysl a je mi jedno jak moc syrovite tohle zni.

Takze muj den zacina tak, ze uklizim klub, vytiram, atd. Ve tri na me a ostatni nabehnou decka, hrajeme Mortal Kombat, kulecnik, stolni fotbalek atd atd; ve ctyri si jdou delat ukoly, a od peti do sedmi maji ruzne aktivity ve skupinach. Genialni system, kdy skupiny rotuji a stridaji se v ruznych mistnostech, ma za ucinek unaveni deti a zaroven splneni povinnosti, na ktere rodice nemaji cas dohlidnout, protoze jsou tak chudi, ze musi makat do 10 vecer. 

Nasel jsem tady, co jsem od sebe snad ani neocekaval a doufam, ze by se tady pro me jednou naslo zamestnani, pujde-li to tak dal. Kdo na moje misto...?