Za branou sororit aneb jak se Shelby kněžnou stala

Stát se posezónním údržbářem na Moravian College bylo tahem mistrovským. Nejenže každý den nahlížím za kulisy potěmkinoviny instituce, ale dostávám se k věcem smrtelným studentům nedosažitelným. Za 7 dní čisté práce jsme zadarmo získali tři televize, jeden dvd přehrávač, mikrovlnku, lampy, kolečkové židle, noční stolky. Toho všeho se chtěli absolventi college zbavit. Vše je naprosto funkční a mělo zamířit k likvidaci. Věděl snad noční stolek něco nevyhovující? Osobně jsem vyklízel doupě zapálených bojovníků životního prostředí, kteří se mnou měli ještě před pár týdny hodiny environmental studies. Za barák vyhodili všecko - ledničky, televize, gejm boje, plasty, konzervy, šuplata s lékama, šprcky. Nasrat. Máma koupí přístí semestr hezčí.

Svou práci však budu nadále hýčkat. Kde jinde bych se ale při náhodné inspekci pokoje dohmátl pohozené soukromé korespondence zfanatizovaných sester z místní sorority. Dopisy mají všechny parametry pořádný sektičky - vlastní pyramidový systém a odstupňovaný hodnosti od nově iniciovaných (zde familiérně oslovovaných "babybug", česky "zajíček", ale klidně taky třeba "brouček" či "veška") po bordel mamy (la mama) a největší štětky (soudím dle použitých i nepoužitých kondomů všude po pokoji). Udělá mi velkou radost vás nyní s dopisy seznámit a nahlídnout do míst, kam se jinoch dostane jen sporadicky, a často jen skrz úzké otvory nejrůznějších útrob.

Dopisy, kterých jsem se zmocnil patří kněžnám ze sorority ASA (Alpha Sigma Alpha), přičemž dle fotek je zde alfa macho samic vskutku přehršel. Pro více informací neváhejte užít jejich web, který vám ovšem řekne jen to, jak jsou sestry boží a hájí pravé křesťanské hodnoty.  http://home.moravian.edu/students/org/asa/index.htm

Sestry se učí nazpaměť a pějí nejrůznější chorály s cílem pozvednout chabá sebevědomí, co zneuctil nejeden surovec. Sestry se opíjejí s cílem naskákat na co nejvíce chemicky a jinak unavených hochů na kampusu. Co je ale hlavní - sestry řeší světové problémy a udělají tě dámou, za kterou utrousí pohled nejeden zaměstnanec pumpy v New Jersey. Mluvím tady o poutech na celých život. Chtěj to. Nejdřív ale zaplať 400 dolarů za roční členství garantující přísun kamarádek. Hihi.

 Tady mě poprvé zaujala garance "Alpha Love". Už vstupem budiž všemi zbožňovaná, Shelby!

Vítej v řeckém životě. Zaplaceno už máš a vstupním rituálem (většinou se žmoulají palce starších sester, případně šikana a sběr grcek po sorority housu) už jsi prošla, takže teď si pojďme užít nějakou tu společnou lásku.

Shelby získává hodnost babybug, píše jedna z bordel mam a gratuluje k členství. Doufá, že se blíže poznají.

 Další z bordel mam ujištěje Shelby, že prachy byly dobře zainvestovány, a že se jako teď v klidu může do konce života spoléhat na sestry, který ani pořádně nezná. I tady se slibuje kopec lásky shrnutý v mysteriózní pečeti "Alpha Love".

 

Tento dopis, zachycující oficiální vstup Shelby mezi sestry, je ultimátním drahokamem v mé dosavadní sbírce. Dozvídáme se z něj, že Shelby je opravdu udělena hodnost babybug. Její nadřízená kněžna je takzvaná ruby aka to-go girl, která zasvětí do všemožných prasáren a podsvětí ASA. Shelby je sděleno, že časem jí bude přidělena "big", což je senior kněžna, která už má nějakou tu oběť za sebou a dále rozvine její chrámové znalosti.  Dále se dopis zmiňuje, že pobyt v sesterstvu bude pro Shelby nejlepším obdobím jejího života, potká nejlepší kamarádky, co nikdy nezradí; je taky ale nesmírně důležité si uvědomit, že odteď reprezentuje nejlepší sororitu na Moravian College. Na závěr se ruby omlouvá, že se večer nepřijde seznámit, protože má zápas v pozemním hokeji. I tak jí prej ale miluje neobyčejným způsobem ("..but I la la love you!). Zmátl mě tajemný podpis Pearl, jelikož se očividně jedná o další hodnost někde mezi ruby a big. To by znamenalo, že se Ruby Selena, autorka dopisu, honosí hned dvěma tituly najednou. A to znamená jen jediné - ta holka už má něco obskákáno.

Je fascinující, jakým způsobem je tento dívčí spolek veden. Zvážíme-li věk všech zúčastněných sester, musíme však dospět k závěru, že infantilní debilita je nakažlivá jak zubní plak Lady Gaga. Těmhle dospělým ženám budu nadále fandit. Kuk na kosti.

PS. Pořád ještě doufám, že najdu krabici od vína s nějakýma dolarama, David Rath styl.

Vymachrovaní a ubrečení

Jsou tomu dva týdny, co mi v magazínu The Manuscript, který vychází jednou za rok, otiskli 4 básně reflektující tak či onak moji prozatimní americkou zkušenost. Je nutno konstatovat, že básně povětšinou vznikaly pro hodiny kreativního psaní ze zimního semestru, a nikdy by mě nenapadlo, že se dostanou zpoza stěn učebny (z několika různých, leč čtenáři následně zjevných důvodů).

Aby bylo dále zřejmé, že si v Americe jen nelížu kulky, ohlašuji návrat na slamovou stage po odmlce způsobené syndromem vyhoření a už-jsem-myslel-že-nekonečným zhnusením s místním  publikem, rigidní infantilitou, Ježíšem Kristem (kterým se oháněla většina slamerů s nimiž jsem tu měl tu čest), militantím křesťanstvím, a přežvýkanými tématy krize osobnosti a identity aka jsem zneuctěná africká američanka a všichni mě nesnášejí (řekla zmatená slečna z Filipín domnívajíc se, že je černá, protože teď žije v Harlemu.. Jmenuje se Bernadette Zuniga; všichni si ji najděte na fb  a  veřejně se vyrouhejte na zeď, ať má zas téma), ale to je okej, protože jim teď budu asi čelit (kterýma se ukájel ten zbytek). Přestal jsem věřit, že je komu co předat, když si spoken word autoři popletli se skupinovou terapií. Patos tehdá tekl proudem a lidi se opíjeli.Doufám, že se to teď změní pročež jsem zainvestoval poslední zbytky energie svého ega do teamového slamu. Spřáhl jsem s talentovanou performerkou a společně provedem několik east coast představení básně "The Foreigner and the Historian". Myslím, že se to určitě podaří nahrát a myslím, že to někoho určitě nasere. Naše hlasy zažehnou první vlnu exorcismu co vyšlehá těm šílencům patos z kedluben.

Přistupme tedy  k náhledů  oněch zmíněných básní. Pro lepší zobrazení si klikněte na každej z obrázků. Ale jen jednou. Pak už si s tím totiž hrajete moc.

Sam, co možná někoho zabil a éra poškolní

Letní semestr, který mě zatížil mnohem více než ten zimní, právě skončil. Skončila tak i má zkušenost s americkou vejškou. Abych to stručně zrekapituloval - dalo mi to moc po všech stránkách a já jsem výsostně vděčen. Když budu hodnej, přijedu si zase do států udělat PhD.

Omlouvám se posluchačům, že teď dva tejdny byly prázdný co se příspěvků týče. Posledních pár dní bylo ve znamení finals (závěrečný zkoušky) a pomalejch goodbyes. Celej kampus obrečel odjezd Matta the tepláka a jeho komiksových kamarádů ze školního bejsbolovýho týmu, který ještě v posledním dnu vytrpěl ohavnou porážku v místním přeboru, než se zúčastnění smutně odbelhali domů žrát french fries, hrát xbox a čumět na Pokémony. Mimochodem, pro představu, jak vypadá (a jak moc plastová jest) svačinka amerického studenta na Moravian College během zklouškové období  (netřeba dodávat, že toto je to zdravější, co na kampusu můžete k snědku získat)->

Kampus měl bejt vyklizenej do soboty 12 hodin dopoledne a to znamená, že už v pátek v 8 ráno tu nikdo nezůstal, protože spekulace o tom co by kdyby plynoucí z možných sankcí (aka stalo by se jako vždy úplný hovno) postrašila nejednoho rezidenta. Pokud jste si ale mysleli, že jsem už vyklidil pole a zamířil domů, tak musím zklamat. Americké dobrodružství pokračuje dál, s novými jmény a hrdiny, kteří se rozhodli zakusit pravá příkoří imigrantská. Je to tak, našli jsme si s kolegou práci na kampusu, takže i nadále setrváváme, házíme na nového zaměstnavatele americké úsměvy, abychom si vydělali dost na cestování na západ USA, který plánujeme někdy příští měsíc. Samozřejmě, stejně jako z cesty na Miami, i tady budu pravidelně točit, blogovat a příležitostně mudrovat, bude-li o čom. Trasu jsme si vytyčili smělou - z Pensylvánie do Buffala, na Niagáry, a pak dál na Chicago, kde vzít Route 66 do Kalifornie. Tam buď zemřeme, nebo se vrátíme jako pravoslavní knězové bez peněz.

S tím, jak nám imigrační oddělení hází klacky pod nohy a vyžaduje bychom zaplatili dalších 400 dolarů pro studentské pracovní povolení v USA, je jasné, že chvíli budeme muset kombinat práci legal i illegal, abychom vůbec něco ušetřili. Přes den sekat trávu a v noci střílet crack. Přesně jako naši předci. Vyřízení onoho povolení totiž trvá až božské dva měsíce, a to z důvodů, které nejsou jasné ani imigračním úředníkům (na každý můj dotaz odpověď "Unfortunately, I am not sure,"). Franz Kafka hadra. Až vám bude někdo vykládat, jak moc si lidi váží a jak moc důležitou roli plnili imigranti pro rozvoj USA, tak mu dejte rovnou tečku za marnění vašeho času. My v dokladech máme "non resident alien eligible to work". Nevím jak vám, ale mě to zní dost nepřáteloidně, až hvězdno válkově, páč jsem očividně alien z jiné galaxie. Kdyby tohle slyšeli všichni ti Rusáci a východoevropani, co kdysi postavili Manhattan a Brooklyn, asi by se dosrali. Je zajímavé, že spolužačka z Německa má ale například vízum na 4 roky se vším všudy (ve srovnáním s naším 10 měsíčním), přičemž podmínky pro studium jsme plnili naprosto stejné. Hádám, že pro lepší výchozí imigrantskou pozici je příště třeba rozpoutat aspoň dvě světové války.

První den v novém pracovišti - Moravian College Facility Services, šel nadmíru dobře. Matt the teplák je sice pryč, ale na scéně se zjevil nový bad ass hrdina. Je mu 60, jmenuje se Sam, 17 let strávil u Marine Corps a možná, možná, že prej i někoho zabil. Zásadně se nesměje, řídí tvrdě, myslí tvrdě, vypadá jak Bruce Willis s nařáchlejším bicákem, a má absolute bad ass kérku na předloktí (plameny, draci, memento mori). Hlesl, že má rád disciplínu, ale i tak nám po hodině práce řekl, že děláme moc, a nařídil potulku a příležitostné zašívání se po kampusu. Na Samovi je vidět, jak moc se armáda stará o veterány - nijak. Z 30000 sebevražd ročně je 20% válečných veteránů.  Sam není zdaleka jediný trooper, kterej po takový kariéře u armády dělá v 60 školního údržbáře za 9 dolarů na hodinu.

Dalším kladným hrdinou je Will. Willovi je 27 let, mluví jako redneck, i když je původně z Bostonu a i když má vysokou školu, říkal, že být školním údržbářem v Pensylvánii byla jasná volba. I Will má brutální kérku na předloktí, zvířecí tlapku, která pravděpodobně symbolizuje jeho zájem o lov (soudě dle redneck klobouku a hustého ofousí, které Willa zdobí). Jakože mám čuch na solidní příběhy, domnívám se, že Will můj blog bude houfně plnit. I on naše pracovní nasazení dnes musel krotit a dokonce se nám snažil ukázat místa, kde se můžeme uvolnit, popřípadě prospat, aby nás nikdo neviděl. Na kampusu je hodně práce.

Takže. Někdo by řekl, že přechod od laskomin a akademických úspěchů k práci údržbaře je downgrading, ale já bych chtěl vyzvdvihnout motto jednoho bezkonkurenčního, fenomenálního, svěžího a macho hormonoidního slovenského rappera = Robime to pre vas. Já a můj mančaft chceme nadále debunkovat nafouklou americkou wannabe kulturu.

When there's something strange in your neighborhood, who you gonna call?

Na obrázku já a fukomet, americký vynález hojně využívání stalkery a šikanátory - proklatě rychle zvedá sukně i zařezává spoďáry.

Globální broismus a pevný krok unifikovaných

Vítám se zpět, bych podal zvěst o dalších toulkách bizarní americkou krajinou, které jsem podnikal v době své nepřítomnosti na blogu.

 Měsíc duben je na bizarnosti velice bohatý. Oficiálně jsem byl atakován za své ateistické bytí a otázka mého morálního kódu byla nejednou položena na stůl, když jsem první dubnový víkend vypravil do církve Emanuelitů. Byla to má druhá návštěva církve mojí přítelkyně. Trvala na tom, že bych se měl alespoň párkrát zjevit, aby její spolucírkevníci věděli, co že jsem jako zač. Absolvoval jsem tedy dvě hodiny nedělní školy a další dvě hodiny kázání a chvalozpěvů. Myslel jsem si, že tu neděli přežiju tak jako předtím, počiluju někde v zadní lavici, počtu výběr z americké poezie, s nikým nebudu komunikovat, a hlavně = nežrat hostie. Jak domýšlivé! S příchodem kněze, co měl účes jak klasický jarhead či příslušník naprosto vymyté armádní jednotky, se rozjela vlna hejtu, na kterou jsem ani já nebyl očividně připraven. V rozmezí dvaceti minut jsem se dozvěděl, že homosexuálové jsou prasata, protože v Bibli o nich nic neví (implikace= Bible ví všecko); že studenti jsou amorální kreatury, co jen chlastají TEN alkohol a dělají bordel, a že v Evropě je naprosto legální potrat (a že Evropané pro to mají jakési racionální aka zbytečné zákony), což je ultimátní nechutnost (výsostný pohled na mě). Rozhlídl jsem se kolem. Všichni kolem mě všechno odkývali a ještě si přivykovali. Udělalo se mi špatně, protože jsem si uvědomil, jak vychcaným pastýřem tento vlk je. Taky jsem si všiml, jak se blíží k mojí židli. Zeptal se "Jaké je tvé jméno a co si o tom myslíš?" Řekl jsem "Andre", abych ho netrápil s Ř. Víc nic, protože jsem se soustředil, aby z mého pohledu pochopil, že ho za to ignoranství hodlám zabít. Třikrát se zeptal znova na jméno, aby z něj nakonec vypadlo "OK, vítej Adriane." To už jsem se smál nahlas. Nicméně, jak on pokračoval v rozsévání nenávisti proti nejrůznějším skupinám lidí a dovolával se zásahu pána, já už neposlouchal a řekl svojí přítelkyni, že je to idiot. Řekla mi, ostatně jako vždy když se v křesťanské církvi obnaží něčí demence, že je to jen člověk a dělá chyby, a že s ním nemusím ve všem souhlasit, protože je to velice obyčejný člověk. Co pak ale takový člověk má co dělat na vedoucí pozici kazatele, a co to vypovídá o osazenstvu? Jak může být někdo, kdo tvrdí, že ho vede božská ruka, tak skleněná hlava s přízemníma myšlenkama (a že je jich hodně) a oběma synama ve válce v Iráku?  Chtěl jsem mu říct, že jsem moc rád, že tam jeho synové zabíjí toho zlého Boha nevzdělaných arabských lidí, a nechť okupační pěstí vládne Ježíš. Moji přítelkyni to ale udělalo velice smutnou, a tak jsem přestal.

Poslední dobou jsem načetl Roberta Ingersolla a sledoval výstupy Billa Hickse, což jsou podle mě dva největší američané a atheisti s velice dobrou logikou a neagresivní argumentací, která je k vidění u většiny křesťanů, když jsou zahnání do kouta. Pasáž o myšlence křesťanské spásy, kterou Ingersoll vnímá jako velice sobeckou, se mi natolik zamlouvala, že jsem si jí hodil na fejsbuk. O den později jsem atakován velice zapálenou znalkyní Bible pro neporozumění Boha (k tomuto citovala Římany 1:19), což prý zapříčinilo mé světské a přízemní smýšlení o světu. Hardcore protestanští kamarádi moji přítelkyni si mě odstranili z přátel (upřímně=dost se mi ulevilo), a prohlásili, že pro ní jsem nevhodný a mé myšlenky destruktivní. Stále si ovšem myslím, že záchrana určité skupiny lidí na úkor jiné skupiny lidí pod pohrůžkou nepřipojení se k určité ideologii je více než sobecká myšlenka. Více a více se však ukazuje, že zdaleka nejsem sám.

Výstup: Nejsem použitelný pro život v USA. Zklamání? Ba naopak.

Zptáky do školy. S příchodem jara si macatí hráči školního fotbalovýho týmu začali sundávat trička, případně neztráceli čas sprchou před odchodem na oběd. Jsem asi prokletý, protože si tito elitní tlustokožci nasedají vždycky kousek ode mě, a nutí mě poslouchat fascinující story jejich dnů (ale aspoň mám matro)- "Sup Brian. You fucked that chick last night? Dude. I´m like.. What a fuckin man, bro." "Yeah bro, you know." "Yeah, I know, right?" (tato sekvence prochází jako nápěvek mezi všemi účastníky konverzace). Následujou zvuky s vysokou hladinou kódování, kterému rozumnějí jen zasvěcení - teplákoví lidé a američtí fotbalisti. Čepku tomu nasadil ten upocenej borec v naprosto mokrejch teplákách (včera bylo kolem třiceti stupňů celsia), co si narval Ipod mezi nohy, a z prostřed tepláků se mu houpala sluchátka. To už nebyla dekadence, nýbrž nadkadence (nadhodnocená kultura dementních samců).

Co je fascinující na této globální americké BRO kultuře je jazyková unifikace (stačí cca 8 slov) a náchylnost k rychlému šíření. Představte si, že by se všichni muži ve vašem okolí špatně popasovali s macho kulturou, která pochází primárně z Jižní Ameriky, kde se takto utužuje loajalita vůči gangu. Všichni by začali chodit v širokých teplákách s čepkama nakřivo, tvářili se nejtvrději šovinisticky, a na potkání vás zdravili "Jak je, chlapáku? (sup bro?)" Vlastně to není vůbec nic nového. Američané se v absenci a neschopnosti vytvořit formu vlastní kultury chytají všeho, co vypadá dominantně, takže přejmutí postojů, které si přinášejí imigranti z Latinské Ameriky se zdá nevyhnutelné. Machismo je konceptem, který se prezentuje jako mužská sexuální dominance ve společnosti. Muži v ní mají obrovský a téměř nekontrolovatelný sexuální apetit, jemuž žena, jakožto objekt tohoto pudu, nemá nárok zabránit. Je to prastarý mix křesťanstkého elementu kazajícího poslušnost ženy vůči muži, naředěný velkým egem. Rovněž se jedná o zdroj onoho hispánského stereotypu, že lidi z Jihu jsou horkokrevní a agresivní.

Americký broismus v praxi. K vidění párty oděv a košilová redneck konformita.

Co už Američané zas tak dobře neprokoukli je větší rámec a dopad na současnou společnost, která nereflektuje nic jiného než sociální nálady v osmdesátých letech v Argentině. Macho kultura a postoje totiž úzce souvisí s politikou a agresivními politickými režimy. Existuje mnoho paralel mezi fašistickým státním převratem, který v roce 1976 podnikla argentinská armáda vedená generálem Videlou a současnou náladou v USA. Nervozitu stejně jako tehdá tam tady startuje ekonomická nestabilita a hledání viníka. Tam to onehdá schytala Isabela Peron, prezidentka, která prý byla moc křehká, tady to brzo schytají imigranti, kteří prý dychtícím Američanům berou práci. V Argentině fašističtí lídři zakázali všechny politické strany ve stylu "my víme co a jak, Bůh nám pomůže", v USA si to pro jistotu rovnou natiskli i na bankovky "In God we trust". Fašismus se projevuje jako extrémní nacionalismus - mám sem opravdu dávat všechny ty fotky amerických vlajek, které jsou k vidění úplně všude a každý den? Pokud nevěříte, zajeďte si na Madison Avenue na Manhattan, kde visí více vlajek než v dobách francouzské revoluce v ulicích Paříže. Fašismus se projevuje nenávistí vůči lidským právům - v Argentině naprosto zdiskreditovány veškeré zahraniční humanitární organizace a feministická hnutí. V USA feministky k posměchu, plus bohatá historie vyvražďování  a nesnášenlivosti minorit.  Fašismus se projevuje obsesí s neviditelným nepřítelem a národní bezpečností- v Argentině k vidění koncetrační tábory pro intelektuály, studenty, levicové politiky, a vlastně všechny kdo jen špitli něco o režimu (kolikrát ani to netřeba); v USA se vytvořil kult teroristy a neustále se podněcuje strach z dalšího a dalšího možného útoku na zemi. Pro obě země platí, že prostí lidé jsou nabádáni nahlašovat kohokoliv a cokoliv podezřelého (minulý týden v New Jersey mi nádražní rozhlas řekl, abych personálu vlaku napráskal, když někdo třeba jen divně civí). U fašismu je k vidění nadvláda armády - v Argentině armáda svrhla třikrát po sobě demokratickou vládu, v USA jsou nejvíce respektovaní všichni, kdo jdou do válek (říkají tomu ultimate sacrifice for the nation). Příslušníci armády tu mají zadarmo školné, atrakce, vstupenky do všech možných institucí, levnější jízdné atd atd. Americký fotbal není nejsledovanějším sportem jen tak pro nic za nic. Proč? Protože prý nejvíce připomíná válku a strategický vnik na soupeřovo území. U fašismu je náboženská ideologie spjata s legislativou a státem samotným - v Argentině extrémní křesťanství, kdy intelektuálové zabíjeni jako "démoni a antikristi" jejichž smrt je žádoucí a beztrestná, v USA víra v křesťanskou nadřazenost světu (City upon the hill), odsuzování atheismu, a možnost oficiálně praktikovat pouze určité odnože křesťanství, bez možnosti prostě nevěřit (vzpomínám na instrukce pro děti ve školní družině v Newarku, kde jsem pracoval - viz obrázek níže). Dalším, ovšem zdaleka ne posledním symptomem fašismu jsou kontrolovaná média a chránění zájmu velkých korporací, což si myslím netřeba dále rozvádět, neb fakty jsou zjevné.

Výstup: Výstup: Nejsem použitelný pro život v USA. Zklamání? Ba naopak. Něco zlého se totiž v této zemi brzy přihodí.

Marky Ramone v křupanově aneb jak lid pensylvánský nebyl na punk rock připraven

Vzpomínám, jak jsem jako 16 letý doma u Rock n Roll High School brečel, že Ramones jsou mrtví a nikdy si nebudu moct zajít na jejich koncert. Přísahal jsem, že bych dal cokoliv, cokoliv, jen abych tu smršť 32 songů zahraných za hodinu a něco viděl. Nechtěl jsem je ale vidět na žádném posraném festivalu v Evropě, kde je mezi pódiem a davem x metrová propast a zážitek srovnatelný jako pouštět si doma koncertní divka. Chtěl jsem autenticitu, chtěl jsem je vidět na jejich rodné hroudě. V New Yorku. 

Čekal jsem mnoho let, ale poslední žijící člen The Ramones, Marky Ramone zformoval kapelu Blitzkrieg, která hraje všechny původní songy, a namířil si to rovnou ke mě, do Pensylvánie, do města Stroudsburg, které mám od školy cca 45 minut jízdy. Lístek za 15 dolarů - nebylo co řešit.

Začalo to jako klasický problém na East Coastu = jak se ksakru dostat z menšího města do dalšího menšího města. Autobusová síť je mizerná a nepokrývá nic než těch pár největších měst a jejich okolí. Má loajalita kapele byla řádně prověřena, když jsem si na dopravu ke koncertu musel pujčit auto, což mé náklady značně nadzvedlo (asi 5 násobně), ale co, JEL JSEM NA RAMONES (skoro komplet).

Po příjezdu do onoho města jsem absoulutně nepobral, proč si Marky vybral tento rypákov, když zbytek zastávek jeho tour je po celém světe a ve městech velkých a sálech vyprodaných, piv a potu plných. Něco báječného musí být na tomto místě, říkal jsem si. Cca o 2 hodiny později jsem Markyho trpělivost obdivoval ještě víc, neb si jako předkapely nechal dát kapely tlustých, starých pánů, co začali hrát minulý týden a mladých kluků se snahou hrát něco jako Green Day, a hlavně udělat show, což se nepovedlo.Až poslední předkapela, Stellar Corpses, mě zaujala, i když nejdříve jsem skřípal na zubech kvůli tomu jménu, které mi jen připomnělo, jak Amerika trpí nedostatkem tuzemského folkloru(i Santa Klaus je import, z Německa, bahaha) a pohádek a pověstí. Lid prostý se tak, když má jít o nějakou legendu či mystiku, obklopí zombies, hřbitovama, autama (a vším, co připomíná drive in), a to ještě tak neoriginálně, že jsou schopní říkat si Stellar Corpses (hvězdné mrtvoly) a jejich songy trpí podobnou velrybí bolestí, jako Evil Dead (Zlí mrtví) či Dead Stars Drive In, či Cemetery Man (Hrobník). Lyrics neménně fascinující ("And she said, baby, baby, come save me from the evil dead). Tohleto tu píšu, protože si myslím, že je škoda, když kluci umí fakt dobře zahrát, jsou talentovaní, a obklopí se vyždímanou image hrobníků a milovníků mrtvých holek, což očividně nejsou.

OK. Konečně bylo předkapelách. Chvíli ticho, a pak se to stalo. Přišel Marky Ramone, řekl "Ahoj, díky, že jste tu, cením si toho," odešel k bicím, a začalo peklo jak ze sedmdesátého devátého - "Now take it Dee Dee!" "Einz zwei draj fír" :

Aura Markyho Ramona je neskutečná. Je to člen rokenrolové síně slávy, vítěz Grammy, legenda punk rocku a jeden ze zakladatelů celého hnutí, který v životě zahrál už víc než 5000 shows a furt nehodlá přestat. Celý koncert seděl v jedné póze, lehce přikrčený, strnulý, soustředěný jako tenkrát. Neměl potřebu se předvádět, ani nikomu něco dokazovat, udělal asi tři přechody během 32 songů. Říkal jsem si, to umím taky, do doby, než jsem si všiml, že jediné, čím hraje, jsou jeho zápěstí, nenamáhá si ruce a v klidu tak vydrží nátřesk hodně rychlých věcí bez přestávek. Uvědomte si, že je mu skoro 60. Přísahám,že se ani nezapotil. Já bych se po těch věcech plazil po zemi. Vstal, přišel k mikrofonu, řekl, že děkuje, že si toho váží a odešel. 

Došlo mi, jak se pozná mega talentovaný člověk a rocková legenda = nejedná se o dementy typu Guns and Roses, kteří o sobě mají furt potřebu mluvit, padají ožralí z pódia nebo jsou tak sjetí, že tam ani nedojdou, a lidi pak po nich musí házet piva. Marky moc nemluví, je spíš plachý, nedělá frajera, že byl na začátku toho, kdy Clash srali do trenek, když Ramones začli hrát. Přitom by toho frajera dělat mohl. A mohl by být nesnesitelně náročný idiot jako půlka punk rockových kapel, které máte problém dostat z hotelu na stage. Marky byl dostupný, bavil se pak s lidma, žádná ochranka, security celkově nebyli přítomní,. prostě náčelník pohodář. Zahrát 32 songů bez jediné pauzy je známka zvěřiny, to vám řeknu jako člověk, který má tendenci za bicíma omldít  po 11(dvakrát pomalejších) písničkách.

Jediná věc, která mne mrzela, je, že přišlo poměrně málo lidí. Asi dvě stovky a sál byl poloprázdný (přičemž asi třetina seděla na židlích jak v divadle, WTF??). Jak jsem řekl, v jiných městech a státech se vyprodaly stadiony. To jen potvrzuje, že pensylvánští jsou smradlaví křupani, stejně jako ty jejich lokální předkapely, co pak mají ještě tu drzost nabízet merchandise. Ti, co došli, si to užili. Není nic dojemnějšího, než vidět staré chlapy pogovat, narážet do nových, mladých, Ramones fans, a brečet štěstím u songů, které jim připomněly mládí v koženejch bundách. Bylo mi ctí. Gabba gabba, hey!

Království v Království bez alternativ II.

__Druhá část reportu z válečné zóny Newark, New Jersey

Včera v noci jsem se vrátil na college. Má mise v Newarku oficiálně skončila, a já dnešek strávil děláním ničeho a rekapitulací dojmů. Všiml jsem si, že mi už teď ta "práce" chybí, což jakoby jedno z dětí vytušilo a napsalo mi při záveřečném popisování triček "stay strong, stay strong at school..", což je docela message na 7 letého kluka. 

Celkově mi ten poslední den došlo, že ty děti jsou už v 7 letech neskutečně empatické a mnohem vyspělejší než děti co jsem viděl doposud. Brutální talent byl k vidění všude  - poslední den jsem zmerčil toho osmiletého dýdžeje, o kterém jsem si myslel, že se dostal za ty gramce omylem, a chtěli jsme ho s vedoucíma dát pryč. Do té doby, než zaskrečoval a s fejdrem si pohrával jak pán. Dodatečně se k němu ještě přidal neménně talentovaný MC, který ho neustále hajpoval a nutil dav 8 letých na parketu dělat různé věci - aka "Umí tohle vaše dítě?" Vzpomněl jsem si, že jsem v 7 letech tak maximálně brečel, že neumím nakreslit pěkné Ř a čuměl do zdi. Nebudu tady popisovat taneční expresionismus v podání sedmiletých holčiček, které by už teď rozebraly většinu bílých holek. Nevím, kde se to v nich vzalo, ale bylo to naprosto sladěné s beatem, kreativní a velmi sebejisté.

V druhé půli týdne jsem se stal group leaderem 7 letých. To znamená, že jsem s jejich skupinou strávil nejvíce času a dostali se mi nejvíce pod kůži. Nebylo to vždycky úplně v pohodě - jako onehdá, když se mi vyfackaly navzájem dvě holčičky kvůli hádce o lepší účes. Došly mi slova při dělech, za které by se nemusel stydět teenager. Podařilo se mi to sice zastavit, ale už se mi tolik nedařilo vysvětlit důvody, proč se takhle neřeší konflikty mezi lidma. Jedna argumentovala, že takhle to tady chodí, a ta druhá řekla, že je takhle zvyklá odpovídat klukům, kteří ji hodně šikanujou ve škole. Zkus pak postuláty o humanitě. Nakonec jsem usoudil, že bude lepší věnovat se nápravě útočníka, malé černé muslimské holčičky, která to započala, a jak jsem se jal vysvětlování, dostal jsem dělo taky s konstatováním, že jí nemám rád, protože je jsem bílý a ona je muslimka. Když jsem se pak pokoušel vysvětlovat, že to tak není, a přišel jsem pomoct komunitě jako celku, rozbrečela se mi za zády první holčička, protože se prý věnuju lidem, co jí ubližujou. Ufff. Už ani nevím, co jsem říkal, ale nějak se mi pak podařilo je přivést na kreslení a byl klid.

Jako dobrovolník jsem podstoupil hodně testování a mind games ze strany dětí, a ne vždy byla odpověď či pravidlo řešení situace po ruce. Nicméně, nikomu jsem nedal peníze, žvýkačky, ani jídlo, jak jsem byl často dotazován. Jídlo byl nejcennější artikl, a jednou když mě dítě vidělo s musli tyčinkou, musel jsem jí hodit do koše a říct, že jsem jí našel shnilou venku, protože by to mělo nedozírné následky na ostatní děti.

Na stěnách klubu je klišé přísloví "Respekt nepřichází sám od sebe, ten si musíš vydobýt." Funguje to tam hodně a dobrovolník začíná na začátku týdne navazováním očního kontaktu a snahy zapřást rozhovor. Naštěstí až asi na jednoho člověka ("Are you British?") si nikdo nevšiml mého evropského přízvuku, a tak jsem moc nemusel vysvětlovat. A i kdyby, měl jsem připravený scénář o mém původu, a jak mi záleží na komunitách v Americe, a jak je dobré studovat a cestovat a poznávat svět, protože svět nekončí v Newarku, a člověk si může vybrat fajn místo k životu. Takže, první dny jsem zkoušel rozhovory a cool pozdravy. Od starších kluků jsem se dočkal maximálně pokynutí hlavou, přičemž u malých dětí jsem bodoval okamžitě, protože jsem dost vysoký na nošení dvou a více lidí jejich věku na zádech. Ve středu večer jsem si nějaký respekt zjednal streetballem a vytřískáním tří borců ve věku 10-12, kteří toho dost nakecali, jsem začal rozdávat high fives a stal se vyhledáváným respektovaným soupeřem pro Mortal Kombat a jiné hry, ve kterých se karta sice obrátila a já většinou dostal hroznou, ale i tak mi to jméno už tak nějak zůstalo. 

Naučil jsem se tam být trpělivý skrz objevení faktu, že ty 4 hodiny denně, kdy dám těm dětem svou celistvou pozornost jsou hojně odměněny - do čtvrtku mi 4 holčičky začaly říkat "daddy" a při úkolu namalovat svou rodinu dvě z nich nakreslily tátu jako vysokého bělocha s delšíma blond vlasama (wtf) a modrým tričkem "Andre" či "Amdre". Co mě zarazilo bylo, že některé se taky namalovaly jako bílé holky s modrýma očima. Trošku jsem se bál, aby to nepřerostlo v touhu být bílá holka jako to uměla popsat Toni Morrison v The Bluest Eyes. Neměl jsem trénink ani připravený monolog na to jak být hrdý na vlastní rasu, a i kdybych ho měl, tak bych nic neřekl, protože zásadní miskoncepce naší mise se odrážela v dojmu některých lidí, že jsme něco jako bílí svatí, co přišli ukazovat morálno a zjednat nápravu. To je vlastně kámen úrazu mnoha dnešních amerických misí ve světě. Já se přišel učit a pochopit, a taky si myslím, že jsem pochopil. Každý člověk má jenom jednu touhu - přežít, a lidi přežívají různými způsoby. Prostředí pak přiklášlí té touze konkrétní rozměry a to, že se lidi v Newarku okrádají a zabíjejí je bohužel jen jedním kanclem toho pudu a dojmu, že ostatní to nezajímá. Proto se domnívám, že dokazováním kolik lidí ve světě jejich problémy zajímájí, je může uklidnit. Toto bylo potvrzeno jak personálem, tak dětma na konci týdne a mě to uklidnilo ještě víc, protože mi moje osobní předešlé "problémy" teď už jen přijdou jako problémky. Dostal jsem si i ven z klubu, a v nejbru, kde jsou tři gangy na jedné ulici, mě nechali na pokoji, protože ví, že pracuješ s jejich dětma. Ta aura funguje.

Rodiče své děti milujou všude stejně. V klubu každý večer kolem 7 brzdí auta a černí rodiče si jdou po rozbitém chodníku pro caparty s dobrým pocitem, že jim byla věnována pozornost, kterou jim v dané situaci dát doma nemůžou. Možná chvilku posedí na tribuně a kouknou, jak dítě porostlo v basketbalu, a možná donesou další malý balíček čipsů za padesát centů jako svačinu. Zásadní je, že ho donesou, protože i když je to hodně nezdravé jídlo, pořád je to jídlo.  

What did I know, what did I know

of love´s austere and lonely offices....

PS. Cool fact - dva týdny před náma v klubu dobrovolničil na pár dní Shaq O´Neal, k vidění na fotce níže.

Kralovstvi v kralovstvi bez alternativ

Denik z valecne zony Newark.

Report 1

V nedeli jsem prijel do Newarku aka Brick City aka denne vrazdy a nekonecna chudoba ve stinu nedalekeho Manhattanu, abych pomohl v Boys and Girls Club se vzdelanim a celkovym chodem klubu (Boys and Girls Club = neco jako poskolni druzina s hodne aktivitama).

Nebudu lakovat - po tom, co jsem o Newarku slysel a cetl (Newark riots 1967), jsem mel nadelano do kalhot. I ted, kdyz tady sedim zamcenej v nocnim centru bez sance vyjit ven, protoze bych byl pravdepodobne odprasnut jako pes, mam veliky respekt k mistni komunite. Prijeli jsme minivanem skrz zpola zdemolovany mesto , vylozili si v betonovy telocvicne veci, nafasovali rozkladaci lehatka od americke armady a dostali zakladni trenink co jo a co ne (spime v telocvicne, kde se do desiti vecer hrajou lokalni basketbalove zapasy, takze clovek hned tak na te zemi neusne). Myslel jsem si, ze jdu do valky.

Druhej den ve tri hodiny se to ale vsechno zmenilo. Otevrelo se neco jako male kralovstvi v sede pousti. Stal jsem se velikou atrakci nekolika malejch deti, na ktere se nabalovaly dalsi a dalsi. Zacal jsem jako Andre obr, ktery nosi lidi na zadech, a vubec ho ty zada neboli. To slavilo veliky uspech a kdyz jsem ty decka dostatecne unavil, podarilo se mi je usadit a vytahnout domaci ukoly, ktere jsme spolecne ukopali. Tak jsem se tedy stal mentorem. Netrvalo dlouho a nez jsem se vzpamatoval, vedl jsem druhy den (prave dnes) svou prvni samostatnou hodinu vypocetni techniky, kde jsem jim nachystal kviz na ruzne hrace NBA a donutil je tak pouzivat internet, google a to pekne svizne (holkam jsem jako motivaci rozdal nejake male darky za kazdou nejrychlejsi odpoved a borcum jsem v druhe skupine rekl, ze holky rekly, ze kluci ten kviz nedaji, protoze nejsou dost chytri, coz se ukazalo byt motivaci samo o sobe bozi =Typkum ten kviz trval ani ne 3 minuty, kdezto holkam pres 10).

Jak jsem tak prochazel tridou a sedal si k nim, abych se podival, jak se jim vede, slysel jsem hodne veci, ktere patri do prostredi jako je Newark - mama nema penize, takze mi na svacinu vzdycky koupi malej balicek chipsu; nechci domu, protoze tata bude opilej a hodne v razi a rozbije mi zase Xbox. Videl jsem extremne tlustyho osmiletyho kluka, kterej ma kazdej den na svacinu smazene nugety z McDonalds, protoze je to v nejbru to nejlevnejsi, co si muzes za dolar pade koupit. Ovoce a zelenina jsou nejdrazsi artikly. Kdyz me kluk pak videl pit pomerancovy dzus, chtel taky zkusit, a kdyz zkusil, tak chtel znova, protoze rikal, ze nikdy nic takoveho nemel. Od te doby mi nepustil ruku a rikal, ze me chce za daddyho.

Jsou to vsechno ty male detaily, ktere delaji velke rozdily. My jako personal mame jidla tri zadky, ale neustale se musime ujistovat, ze to nevi ti caparti, protoze bychom to jidlo museli rozdat do posledniho kousku. Jestli s tebou ma neco zamavat, tak je to 7lety super chytry kluk, ktery te prosi o dolar na jidlo. Musim rikat ne, protoze tohle nejsou moje pravidla, ani moje organizace. Bohuzel.

Nicmene, ty male detaily muze i jeden clovek pomenit, coz je naprosto delikatni zalezitost. Kdyz jsem s Tishannou udelal pokrok v ukolu a vysvetlil ji malou nasobilku, objala me a prohlasila, ze budu jeji ucitel, pricemz dnes uz na me ode dveri nabihala, abych se ji hnedka koukal zase venovat. Zazrak je, kdyz te dite s dyslexii a cca dvousekundovym limitem koncentrace vydrzi poslouchat 15 minut v kuse, jak mu ctes a pomahas psat prvni dopisy, a lepsi se s kazdym radkem. Nic jineho v tu chvili nema vetsi smysl a je mi jedno jak moc syrovite tohle zni.

Takze muj den zacina tak, ze uklizim klub, vytiram, atd. Ve tri na me a ostatni nabehnou decka, hrajeme Mortal Kombat, kulecnik, stolni fotbalek atd atd; ve ctyri si jdou delat ukoly, a od peti do sedmi maji ruzne aktivity ve skupinach. Genialni system, kdy skupiny rotuji a stridaji se v ruznych mistnostech, ma za ucinek unaveni deti a zaroven splneni povinnosti, na ktere rodice nemaji cas dohlidnout, protoze jsou tak chudi, ze musi makat do 10 vecer. 

Nasel jsem tady, co jsem od sebe snad ani neocekaval a doufam, ze by se tady pro me jednou naslo zamestnani, pujde-li to tak dal. Kdo na moje misto...?