Vzal jsem si dloooouhý odstup na rozmyšlenou (přesněji 5 měsíců), abych tenhle poslední post k svému americkému blogu dopsal. Z USA jsem se vrátil v září. Svůj pobyt jsem zakončil 10 denním tripem napříč Niagara Falls, Detroitem, celým Midwestem, s cílovou stanicí Memphis, TN. Tisíce kilometrů v nohách a kolech. Zabralo by hodiny rozepisovat se o spaní v autě ve snaze ušetřit pár dolarů, o tom, jak nám v Muzeu Rokenrolu v Clevelandu dali vstup zadarmo, protože jsme Češi a Praha je kůl a všichni to tam milujou, nebo nekonečnému žraní po Subwayích, jediných oázách trochu normálního amerického jídla. Pokud mám vybrat pozitiva, chci říct, že všichni musíte jet do Chicaga. Je to nejkrásnější město Ameriky a nějakej New York se všema svejma řadama na sochu Svobody a přeceněnej Manhattan, mu nesahá ani po kotníky. Chicago mě dostalo hned. Rozumím proč si tolik českejch emigrantů vybralo právě tohle. Chůzí po zapomenutejch čtvrtích Pilsen a Cicero, kde kdysi žila obří česká komunita, se mi dokonce vrátil i jakýsi pocit připomínající nácionální sentiment, ač je zřejmé z mých předchozích příspěvků, že veškeré projevy patriotství a národní pýchy jsou pro mě americká vesnice. Všechno, co jsem po české komunitě v nejbrhůdu Pilsen objevil, byla pizzerie Milan. Trvalo dlouho předlouho, než jsem došel na předměstké městečko Cicero, kdy jsem objevil známou českou restauraci Klas a českou imigrantskou školu T.G. Masaryka. Bylo na léto zavřeno, ale hned v říjnu v restauraci slibovali "Houby day" a nějakou pořádnou českou ožíračku pod záštitou piva Krušovice. Sem tam jsem po cestě zpět narazil na česko-americké vývěsní tabule, jako třeba zubaře Jordan Allan Hrabovskeho či autoservis Matt Dokoupil. Zbytek převzali mexikáni a portorikánci.
Nuže, pár fotek...
Už asi tušíte, že to trochu flákám. Je toho moc, co k tripu říct a nejlépe to uvidíte v road videu, které jsme sestříhali do celovečerního filmu. Nebyla chuť ani energie vypípat nadávky, ale vše podstatné tam prostě je.
K čemu se tady chci dobrat, je cíl naší srpnové cesty - stát Tennessee a jih USA, který svou bizarní historií přitahuje víc maniaků než v Praze Kafka. Byl jsem mile překvapen nejen tradiční jižanskou pohostinností, která není fake, nýbrž cosi, co přežilo velký třesk a je tam jakoby odjakživa, ale taky životním stylem a výkladem dějin občanské války, jako vám to ve škole nikdo říct nemůže (a nechce). Dokumenty a muzea, které jsme si prošli, mě dovedly k názoru, že Jih se opravdu spíše bránil násilnému připojení k Unii a Abraham Lincoln byl hovno humanista, nýbrž další mocipán, který chytře využil bolavého místa tehdejších USA. Když se několik států rozhodne, že se osamostatní, asi by se jim nemuselo zuřivě bránit. Dixie land je pyšný kraj i x let po válce a když máš v autě konfederační vlajku, neznamená to, že seš rasista. Stejně jako ne každej Němec byl náckem.
Ve Springfieldu, státě Illinois, jsme i takto zavítali do rodiště Abea Lincolna. Vnikli jsme do muzea pod záminkou občerstvení v místním Subway. Když se hlídač přestal dívat, vběhli jsme i k expozicím, která jsou nepřístupná, pokud si prohlídku nezaplatíte. Zaměstnanci nám sami nabídli pořízení pěkné fotky s voskovými figurami Linkolnovic rodiny. To bylo asi 20 vteřin předtím, než si uvědomili, že nemáme zaplaceno. Fotka se povedla a my utekli... Češi, voe.
Route 66, dálnice minulosti. Zbyly po ní skupinky nostalgicky vzpomínajících dědů u téhle padlé benzínky v Illinois.
Než vás navždy opustím, nebo alespoň do doby, než se na jaře vrátím do USA jako turista, chci tento blog uzavřít konstatováním, že ať jsem se hnul v USA kdekoliv, od Harlemu až po Detroit či Nashville, nikdy se mě nikdo nepokusil okrást, přepadnout či veřejně zesměšnit. Už vůbec ne černoch či hispánec. Mrzí mě, jak nabubřelé a propracované jsou xenofóbní polopravdy týkající se jiných kultur a ras. Byl jsem doma v Česku druhý den, když mi v Ostravě vykradli den předtím zakoupené auto. Zloděj se nesral a bral úplně všechno. Inzulín, krabičku na brýle, brýle, občanku, řidičák, pas, kupní smlouvu na auto. Taky batoh z kufru, moje pracovní povolení v USA, kartu pojištění, skákací kuličku z jednoho zábavního parku v Pensylvánii, ke které jsem měl osobní vztah, a celkově věci, které jsou mu naprosto k ničemu. Tohle by se mi nepřihodilo ani v Bronxu. Proto máte-li nějaké předcestovní obavy z cizinců, vězte, že nejlépe vás okradou bílí perníkáři na Nádražní ulici v Ostravě.
Rozloučím se pár fotkama z Tennessee, rodištěm Elvise a Johnyho Cashe. V Sun Studiu v Memphisu se v 50letech narodil rokenrol (to byste asi vědět měli). Děkuji vám za dlouhou přízeň a bájnou odezvu na tenhle blog. Potěšilo mě to a rozhodl jsem se navázat blogem, který se brzy narodí a tématicky bude o něčem trošku jiném ;) Cestujte a množte se! Andre.
