Sociální interakce a mezilidské vztahy jsou v Americe extrémní fenomén. Alespoň pro mě. Stálo mě hodně sil a energie fabulovat, jakou vinu nesu na tom, že po dvou týdnech intenzivního bavení se s někým mě dotyčný třetí týden vyignoruje, či se tváří, že jsme se nikdy předtím neviděli. Američané jsou velmi přátelští a nápomocní, ovšem jen pod podmínkou, že se nebudete snažit jít hloub. Spousta lidí na kampusu mě zdraví, jako bychom spolu vyrůstali "Wassssup Andre, my man!" a dokonce mě kolikrát i obejmou. Jenže když odbočíte ze zaběhnutého schématu "How you been today buddy?" začnou být nervózní a vylekaní, začnou s klišé otázkama o tom, jak se vám líbí přednášky a škola obecně, a už ve druhé větě si nemáte co říct. Jde hlavně o ten pozdrav, ten musí vypadat cool, zbytek je vedlejší.
Je to smutný a já nemám důvod si tohle vymýšlet, stejně jako nejsem jediný Evropan, který vám tohle řekne. Je to jako nestydatej návrh k sexu, který se nese v duchu fotbalového triku "pocem, kam deš?" Navnaděj vás k dialogu, a když začnete mluvit, zůstanou zírat a vy cítíte, jak napětí bere vzduch kolem (jedna slečna mě před výtahem zahrnula tisícem otázek, když zjistila, že jsem odjinud a zatímco já pečlivě odpovídal i na ty nejstupidnější "ne Česko není ve Francii", ona si beze slova odkráčela). Stalo se mi to s hodně spolužáky, ale i zaměstnanci jídelny, když jsem si s nima chtěl víc povídat. Otázky na osobní život a soukromí jsou nepřijatelné a mě fascinuje, jak dlouho asi a za jakých podmínek se tyhle povrchní, ale o to víc okázalé zárodky přátelství vyvinou v něco víc.
Během těch prvních tejdnů se mi taky přihodilo, že si mě začala přidávat hromada lidí z univerzity na fejsbůku s argumentem "potkávám tě ve škole, to je super," a hurá buďme kámoši. Což možná nezní jako špatný začátek (když si řeknete, že jsou asi stydlivý a takhle to má být načnuto), takže jsem přátelství několikrát přijal, abych zjistil, že když tyhle obličeje potkám posléze v reálném životě, ani mě nepozdraví. Ještě víc k popukání ale je pozorovat bandu Amíků, jak socializujou mezi sebou. Už jsem zmiňoval řecký život, a vracet se k tomu teď nechci, protože jsem včera opět potkal pár těchto fanatiků a mám na delší dobu dost. Takže - když jde třeba skupina šesti Američanů pod 21 na vodní dýmku /pít se nemůže a tohle je jediný povolený úlet/, usadí se v hookah baru /bar s vodníma dýmkama, haha/ na zadky a místo komunikace mezi sebou navzájem vytáhnou svoje telefony a upínají na fejsbůček statusy o tom, jak jsou s kámošema na dýmce a jak moc "fun" tam zažívají, přičemž nezapomenou označit všechny ty dotyčné, aby fb kámoši viděli, že tihle lidi jsou fakt s někým venku a je to cool. Nevěřil jsem, dokud jsem neuviděl. Příležitostně se k sobě naklonili, udělali společné foto kolem stolu a zase hned šup s ním na fejsbuk, aby nikdo nezůstal na pochybách, že nelžou.
Naučil jsem se už si neotvírat hubu, když mi někdo napíše, že se mnou chce trávit čas a pak, když se zjeví, vytáhne telefon a buď si první hodinu propíše s někým jiným, nebo rovnou furt někomu volá a pak řekne "sorry, musel jsem si to zařídit." Můžete si mezitím v klidu třeba poštrykovat. Jim je to fuk.
Naštěstí se vždycky najde pár duší, který jsou v pohodě a ochotný jít s váma do přáleství (nejen na FB), za což jim tímto děkuju.
No comments:
Post a Comment