Žínky a jiná stvoření malující úsměvy

Sobota mi vrátila špetku víry v Američany. V tom autě jsem byl já a tři žínky z Bostonu. Jeli jsme do klubu a kabinou putovala dýmka, která pravidelně končila v puse hlavní divoženy, jež neváhala dávat další a další monstro-bouchy. Ve zvodkovaných očích se mi leskly policejní uniformy. V životě jsem neviděl tolik policajtů kolem jednoho baru, ale ona nedbala. Rozjela se rovnou kolem hlavního vchodu, stáhla okýnko a pomalu vydechovala dým. Vyhulená hudba a vyhulená posádka, mraků tolik, že to o pár chvil pozdějc okomentoval černej prodavač ve Wawa (hyperbenzínka) slovy "Oh shit, that shit smells good," a spousta protáhlejch obličejů. Nestalo se nic. Odjeli jsme, a zatímco já oslavoval konec přizdisráčství v Pensylvánii, ona jen hlesla "I can handle a lot, you don´t know me, haha." Opravdu mi to udělalo radost. A rychlost taky nedodržovala. A navíc nás jelo 7 v malým Mercedesu, jo.

Dnes chci být pozitivní, a tak prostě budu. Všechno se vším souvisí - fakt. Starý pravdy, hodněkrát znásilněný, leč stále transcendentní, neustále mě překvapující. Na tý benzínce jsem neměl peníze, ale měl jsem dárkový poukaz na deset dolarů, který jsem den předtím dostal v práci od starší paní za to, že jsem natáčel školní basketbalovej zápas /natáčím je všechny a jsem za to placenej; když dojde na prodloužení a já musím zůstat dýl, nadávám česky do kamery, a pak si s každým třesu rukou a blahopřeju k výhrám/. Dala mi ten poukaz, protože byla nemocná a musela se na ten basket dívat doma na kompu /natáčení je k dispozici online/. Byla dojatá, že jsem jí to umožnil a já byl dojatej, že si toho vůbec někdo všiml, či dokonce takto ocenil. Takže najednou jsem měl za co si koupit bagetu, hallsky a čipsy,  po kterých odešly munchies a já už neměl potřebu kousat se do rukou. Tohle je obecná vlastnost dobře postavených Američanů - když mají prostředky a nudí se, většinou přijdou a  hmotně ocení i sebemenší blbost, kterou pácháte, a která nějak souvisí s jejich momentální náladou či fyzickým výskytem. Je to příjemný, haleluja.

Vzpomínám na Tracey Lopez, sakra talentovanou výtvarnici z New Yorku, se kterou jsem měl tu čest chodit na hodinu Afro-Americký literatury. Je jí už přes 40 a dodělává si titul. Na konci semestru mi jen tak dala obálku, ve který bylo velký vánoční přání s osobním vzkazem, ve kterém vyzvdihla můj intelekt (ona neví, jak dobrým performerem jsem, psem) a ručně vyrobená knižní záložka z ghanských skleněných korálků (odkud je původem její rodina), co nejsou nejlevnější. Rozsekalo mě to. Ne proto, že jsem pro ni samozřejmě na oplátku nic neměl. Poníženě jsem děkoval. Řekla, že tráví přiliš času v ateliéru, takže jí dělá radost rozdávat některý svý dílka, no, a taky protože moc Evropanů na vlastní oči neviděla. Kolika spolužákům jste v životě chtěli dát dárek čistě kvůli jejich prezenci po vašem spanilém boku, ha?

 Má naivita mi velí rozjet se a dozvědět se o lidech co to dá, takže jsem se přihlásil na březnový dvoutýdenní dobrovolnický trip do Newarku, New Jersey, kde je jedno z největších ghett v Americe. Budu tam pomáhat chudejm děckám na základce se školou, a spát zavřenej pod zámkem ve školní tělocvičně, protože údajně tam budu jeden z prvních bílejch lidí, co kdy v životě uviděj. Z toho důvodu prý není bezpečný, abych vycházel po večerech ven. Nic mi prej ale nebude chybět. Je to kec a zoufalý pokus opět jedince udržet v nějakých nesmyslných okovech tvojí vlastní "safety", jako si toho všímám od začátku. Všechno se děje pro tvou vlastní bezpečnost a když se s tebou Amíci loučej, řeknou hlavně "stay safe," jakoby tě měl někdo hned druhej den odkráglovat. Jsem taky jediný bílý člověk, který se na to přihlásil. Dobří katolíci radši zůstanou doma, v sejfu. Já rozhodně po setmění ven půjdu, i kdybych měl někomu prolízt melírem a utýct záchodovým oknem. Fetuju zážitky. Ale pšššššššt.

Tenhle člověk se navíc nejvíc zasloužil o fakt, že jsem začal postrádat rodný jazyk. Jestli máte rádi slovní gymnastiku, dejte si Geje ( i když si pohlídáte prdel, ukradne vám židli):