Něco je se mnou asi špatně, řekl by leckdo, páč nejštaštnější se cítím v tom hispánském holičství na Broad Street, kde se půlka kadeřníků snaží španělsky přervat tu mambu, co mají celej den puštěnou na plný koule, zatímco ta druhá ti s břitvou v ruce dělá na hlavě parádní kotlety a vykládá srandovní angličtinou džouky z nejbru, kde byste pravděpodobně bydlet nechtěli.
Opět je to jedno z míst, kde moc bílých amerických člověků nechodí, protože jsou posraní k smrti (a přitom je to v centru města, ha). Důvod je ten, že vedle vás (jako dnes vedle mě) může sedět někdo s teplákama proklatě nízko pod pasem; někdo, kdo si zaplatí za účes, schová peněženku, a bouchačku si strčí zase zpátky do tepláků, rovnou nad koule, což mě osobně přijde jako docela lehkovážná pozice. Bylo to taky poprvé, co jsem vlastně viděl někoho s pistolí na veřejnosti, a musím říct, že borec se rozhodlě nesnažil to nějak utajovat. V té době už jsem ale měl na hlavě účes, který by mě pravděpodobně kvalifikoval do gangu mexických hombres, kde bych zářil jak omítka, takže místo čumění jsem zvolil úsměv, typ mi pokynul a všecko vonělo pohodou a přátelstvím. Opravdu. Nevím proč, ale myslím, že takhle vypadá život. Každý má rád svůj klid, a hispánci dvakrát tolik, takže být v pohodě a nesrat se do nich znamená očekávat otevřenost a pohodu z jejich strany. To je taky důvod, proč si teď v ruce obracím kartu se slevou na příští cut, kterej jsem od nich obdržel;proč je znám všecky jménem, a proč už mám i svýho osobního kadeřníka (jmenuje se Frankie Gonzalez, haha), kterej mě vždycky nakonec oholí i břitvou, a já nemám vůbec strach o život. Možná je to taky tím, že jsem zrovna dočetl krišňáckou knížku o reinkarnacích, co mi dal před časem táta, a tak vím, že tělo nemá až takový smysl. Brzo dostaneš další, netřeba se stresovat.
Imigranti, a hlavně ti pohodoví z jihu, jsou celkově mou oblíbenou komunitou, protože jestli je v Americe něco fajn, tak jsou to právě lidi, kteří přinášejí jiný, křupavě čerstvý přístup a náhledy na věc. Takže jakmile je ze mě bílej mexikán, jdu si dolů ulicí na oběd k Johny Sanchezovi, kterej pro změnu dělá nejlepší sendviče ve městě, dáme pár vět španělsky, on mi donese nejlepší bagetu mého života až na stůl, pořád se ptá, jestli pro mě může ještě něco udělat,a já vím, že mé další kroky ve věci hledání lidí musí vést do Mexika nebo Argentiny. Imigranti imigrantům! (kéž bych to uměl říct latinsky a vydávat to za moudro). Pojďme si třeba představit, že to bude "Immingranum Immigranis", a řekněme si to společně alespoň dvakrát před spaním - svět bude hezčí místo. A protože jste tuhle mezikapitolu dočetli jako grandi až do konce, odměním vás dementní fotkou dementa Juana Diega Santose, který má ale docela fajn, novej, 15-dolarovej účes.
No comments:
Post a Comment