Balada o lachtanu

Po dlouhé době začnu epickou básní o lachtanovi:

Jsem zasranej lachtan a nosím si do hodiny americký literatury pomeranč, se kterým dělám všecko krom jezení HO. How how how. Ten kluk je nemocný.

Viděl jsem to v ní, viděl jsem jak jí sere, že ten pomeranč nehodlám sníst a žongluju s ním nad povídkou čínsko-americký autorky, kterou pohrdám už za ten klasicko-čínský-pateticko-hysterický komplex z imigrantství aneb můj manžel je bílá-nadřazená-americká svině co mnou pohrdá a já to zjistila až po 20 letech a teď je ze mě femina a nesnáším všecky chlapy na světě. Tak tohle byl moment, kdy jsem přestal vnímat a snažit se zodpovídat nekonečné sumarizující dotazy na četbu, které byly jen snahou narvat do tebe slovo od slova vyafektované malé číňanky, která nad těma 6 stranama strávila mnoho let. Chtěl jsem jim říct, že chci jít pryč, nebo že mi jede bus, nebo že mám svátek a tudíž už dál nehodlám participovat na píčovinách, ale nemohl jsem. Kolem mě lítaly další a další chrchly komentářů typu .. "Like from my point of view...like I mean.. No, like, you see what I mean?!..Like I was gonna say...Like I see where she comes from.." Věděli hovno. Věděli hovno, krom toho, co tam vyčetli a mě to bylo zase líto. Bylo mi líto, že si spletili i gladiátorský gesta a palec dolů pro ně znamenal život. Museli si to vygooglit.

Už jsem slyšel, jak chcou, abych se vrátil. Jenže mě začalo bavit civět té staré paní na zadek, když mlela svou o jing jang a neuměla to přitom ani vyslovit. Teda uměla, po svým. Civěl jsem jí na prdel a uvědomil si, jak začala popocházet, aby to setřásla. Powerpoint, ukazovák, powerpoint, tabule, zpět, světla, zapnout, něco. Otázky začaly chodit zásadně na mě. Neobtěžoval jsem se ani zvednout oči, natož pohnout rty. Válel jsem s pomerančem po učebnici a jen podle ozvěn poznal zatuhlost situace a ozvěny, kterýma se brání, když doplňovala každou svou větu o "Right, Andre?..."Andre doesn´t seem to think that"... "Andre.." Zazvonilo. Měla štěstí. Málem jsem jí ušlapal. 

Vyšel jsem ven a uvědomil si, že jsem se přestřelil inzulínem. Potkal jsem jednu z těch fanyn jež dbala extrémním způsobem o svůj zadek, aby jí její kámošky nepomluvily, a aby vypadala na sjezdu panen (sorority) honosně. Postavil jsem se přímo za ní a čekal na bus na druhej kampus. Inzulín mě ničil. Salvy smíchu uvnitř mě přerostly v bujaré slzy a já si uvědomil jak moc jsem vlastně sjet a že tohle je největší povolená drog a proč vlastně existovala inzulínová terapie pro idioty a malomocné a feťáky, co vzdorovali. Inzulín tě totiž zatluče na chodník a hvízdne a svolá k tobě všechny Kafkovy syny s tlustýma provazama, na který tě zapřáhnou a potáhnou za kočárem. Stál jsem a civěl jí na zadek. Ne proto, že by mě tak fascinoval. Ve skutečnosti to byla pěkně velká koule, masiv, co přes svátky díkůvzdání svinsky nabral na objemu, smějící se obličej, kterému jsem opětoval tolik úsměvů, že jsem se rozbrečel. Začala si všímat a otáčet se a několikrát mi řekla helou, na což jsem neodpověděl a civěl, a ona rudla a já se bavil, protože jsem mohl a chtěl, aby si na mě pořídila restraining order, a abych šel k soudu, jen proto, že jsem si tohle dovolil, a abych tam přišel v červených kalhotech s rozepnotou garáží a rozvázaných botech, abych si vyslechl, že jsem hipster a non konformista a nihilista, vysmál se tomu, a abych počkal na výsostné projevy všech svědků, co viděli, jak na ní čumím, a abych dostal slovo a řekl, že ta holka prostě přibrala dobrejch deset kilo a hystericky se smál a a abych se rozběhnul k soudcovskému stolci a rozbil se o něj, dopadl na nohu, zlomil si jí v kolenu, nechal si sanitkou odvézt do nemocnice, nechal si vystavit účet na 60 000 tisíc dolarů za převoz, řekl, že na to nemám a odkulhal dom, a přitom se celou dobu řehotal, že slzy stříkají jak odstřikovače po všech kolem a v buse se mnou už nikdo nechce sedět.

Chtít sedět s dcerou thajského imigranta v autobuse. Chtít ji slyšet mluvit o jejím poslání zdravotní sestry, chtít ji slyšet kázat o humanitě a dobrosrdenství každého člověka a misi.Chtít ji slyšet kázat o skvělosti amerického zdravotnictví, které se o tebe v krizi postará a postaví tě na nohy, když zkolabuješ na chodníku."A co když pak nemám těch 60 000 dolarů za oštetření", zeptám se. "Pak ti vezmou dům nebo zabaví majetek, nebo ti prostě nedají potřebný zákrok..Logické," odpoví mi automaticky a pokračuje, že evropský model zdravotnictví je socialismus a nefungující komunismus. Zase si hážu s pomerančem.

(K dokreslení atma dne poslechnout:)